Moje tvorba- básně

Obraz města

17. června 2011 v 14:31 | Lawiane
Je město a v něm lidé. Směšní, vážní, uznávaní, chudí, blbí, hloupí, chytří, chlupatí, oholení, staří, mladí, živí i mrtví. Chodí ulicemi, smějí se v nich, pláčou, křičí, mlčí…

Starý pán, šťourá se holí v popelnici. Hledá jídlo.
Floutek s rozkrokem u kolen si zapaluje cigaretu. Plive na zem.
Právnička sedí v autě, snaží se vyjet. Couvá a bourá.
Matka spěchá s nákupem domů. Roztrhla se jí taška.
Otec se dívá na fotbal. Kleje.
Bratr utíká na nočník. Nestihl to.
Turisté vzhlíží vzhůru. Paměťové karty mají plné.

Starý pán umřel v domově pro přestárlé. Právnička se stále nenaučila couvat. Turisté odjeli, fotky omylem smazali. Bratr už nechodí na nočník.
Město je tu pořád.

Hovno v louži

31. března 2011 v 16:33 | Lawiane
Tuto básničku jsem napsala před časem ve škole. Do sešitu. A ejhle, ten sešit jsem ztratila, takže jsem musela lovit v paměti a básničku tak nějak "zrekonstruovat". Ke vší smůle tam však byla ještě jedna a tu už dohromady nedám.

Hovno v louži leželo
naměkle se cítilo.
Nepáchlo tak velice,
jak mu velí justice.
Jakpak se tam dostalo?
Do louže se vměstnalo?
Zlý psík ho tam porodil,
bez milosti odhodil.
Hovna jiná se mu smála,
tlela v trávě od pradávna.
Až se hovno dojalo,
fňukalo a plakalo.
A tak louže stoupala,
další hovna přihnala.
Ta se smáti přestala,
sranda rázem ustala.
Byla na tom všechna stejně,
v louži mokrá beznadějně.

Gramatický rým nečiní báseň příliš kvalitní. Přijměte ji tedy pro pobavení, ne pro čtenářsky povznášející dojem.

Družičky v bílém

20. ledna 2011 v 16:28 | Lawiane
Hle, ani jsem se nenadála a napsala jsem báseň. Nutno říct, že opravdu po velice, velice dlouhé době. Na psaní básní už jsem nějak zanevřela. Ale najednou se venku spustila taková úžasná vánice a tak jsem ji musela "zaznamenat".


Vločky

hnány poryvy větru,

ženou se krajinou,
jak hejno kobylek,
aby všechno zaplavily,
zadusily?

Ne.

Konejšily tichou krásou?
Stvořily krajinu pro malíře?

Možná.

Dorážejí na okno,
chtějí se předvést.
Manekýny.
Družičky v bílém pro jednu chvíli.
Každá se chvástá,
chce se blýsknout,
v posledním tanci,
zazářit,
udělat dojem.
Abych já si všimla právě jí, té klesající,
k zemi, ke zkáze.
Zkáze krásy,
družičky v bílém,
pro jednu jedinou chvíli.

Tele se okravilo

27. října 2010 v 22:59 | Lawiane
Stodola byla natřena lihovkou,
podepsána zlobrem.
Uši vyply stereo.
Následovat bude smrtelná křeč.
V písku vylitá ledvina.
Tele se okravilo.
Za stodolou.

Ptáte se kam zmizely moje staré dobré básničky? Sama nevím, ale začal mě bavit trochu jiný styl. Tam v tom už jsem všechno, co mělo být řečeno, řekla. A při tomhle se alespoň bavím.

Virus rozšířit

19. října 2010 v 23:00 | Lawiane
Chce se mi kýchnout, virus rozšířit,
a v davu choros roznítit.

Mysl jede ve výtahu,
klesá pořád do mínusu.
Jak velké je to podzemí!

Že zamazané mám já boty,
a leštidlo v nedohlednu.

Spolužáci k obědu

19. října 2010 v 14:44 | Lawiane
Uvaříme si spolužáky k obědu nebo bude veka hrát na kytaru?
Guláš z bloncky a šest knedlíků k tomu, pane vrchní!
Kdo má svaly, nechť jde na konec řady!
Pruský král vás nezachrání!
Blbost nejde vyříznout!

Buráky

5. října 2010 v 23:11 | Lawiane
Buráky

Jsou tu s námi,
naše milé buráky pražené,
k nim na příkus
jahody
hluboce zmražené.
Buráček mls,
Jahůdka křup!
Pražená, zmražená.
Zoubek letí ven.

Lež

4. září 2010 v 11:34 | Lawiane
Jedna starší věc, psaná někdy v zimě.
lež

LEŽ

Jsem lež.
Pojď si se mnou hrát.
Šeptej, říkej, křič, zraň něčí cit,
obalamuť!
Jen mluv!
Lži!

Neboj, má hra má snadná pravidla,
brzy je pochopíš.
Můžeš být pánem, můžeš být králem.
Půjčím ti moc!
Tak hraj!

Ale jen jednou ti povím,
za následky neručím! 

Svoboda pro ztracené

15. srpna 2010 v 8:18 | Lawiane
Po dlouhé, opravdu dlouhé pauze jsem zase napsala jednu báseň. :D Na to, že mě v létě můzy totálně opustily, je myslím docela dobrá.

Svoboda pro ztracené,
Přijde osvěta pro nový svět?
Nebo padla Kráska k zemi nadarmo.
Tvá krutá víra, jen hezká slova kryjící špinavé zlo.
Měl jsi někdy sen?
Snil jsi pro ten den,
kdy lačný čaroděj zahubí svět?
Vlci vyjí pro Její mrtvý hlas
Labutí píseň zní pro vychladlé srdce.
Skloň svou pýchu,
nalezni pokoru
a zapal svíci na jejím hrobě.

Pastýř svolává své laně.
Marně.
Cestu domů jsi jim přehradil trním,
z něhož jednou bude spletena tvá trnová koruna.
Až Ďábel opláče odchod svého syna.

Svět bez milování!
Svět bez lásky.
Tebou stvořený.

Pád poslední z Vyvolených,
Mučedník pro umírající zem.
Myslíš, že jsi vládce,
že trpět budou jiní…
…nové ráno však oproštěno bude tvého bytí!

Déšť

14. dubna 2010 v 0:31 | Lawiane
Přidávám něco ze šuplíku. Tohle jsem psala asi před rokem a půl, kdy jsem ještě byla jednou nohou v Narnii, ale tou truhlou už jsem putovala k Nightwish.

Déšť
Procházet se deštěm, cítit jeho doteky na holé kůži.
Vidět stromy pít a slyšet řeky zpívat.
Pak zvednout oči a uvidět barvy přecházet v odstínech putujících mraků.
Všude se zdá být klid a přece z okolí vyzařuje tolik života, jako nikdy jindy.
Procházet se deštěm, cítit ten moment.
Moment, kdy ze mě odplouvá všechna starost a v duši nastává mír.
To je vše co si tolik přeji, být znovuzrozena v zemi, kde je jedna kapka z nebe padající
cennější než celá moře odjinud.
rain

Beze slov...

29. března 2010 v 14:07 | Lawiane
Asi jste postřehli, že mám nový des, tamten už tu byl moc dlouho, ale stejně to zase brzo změním. Dávám sem po dlouhé době básničku, k tamtomu vzhledu se nehodila, ale teď už se sem zase hodí.

V tichu schoulená,

němá ukolébavka,
zpívána nenarozenému dítěti bez pláče
matkou bez dechu.

Kolemjdoucí.
Sklopené zraky, slepé pohledy skrz raněná nitra.
Zamčená srdce
a uvnitř žal.
Nikdo o tom neví,
všichni totiž mlčí.
Mlčí o sobě,
mlčí o tobě.
O své zklamání životem se nedělí,
ačkoli jsou věčně spolu.

Nutí mě šeptat má vyznání beze slov.

ZRANĚNÝ ZÁZRAK

22. února 2010 v 18:53 | Lawiane
Tak dnes už čtvertý článek. Dlouho jsem sem nedávala žádnou básničku, tak tady jedan je. Téhle si docela cením, myslím, že se mi povedla.

ZRANĚNÝ ZÁZRAK

Slétla jsi z nebe.
Přímo k mým nohám,
jako malá naděje, jako malý zraněný zázrak.
Spálené perutě,
jizvy na duši,
svázaná křídla…
UPŘÍMNÝ POHLED!

Slétla jsi?
Nebyl to pád?
Zámek k ústům přikovaný, ti nedovolí říct víc.
Já budu ale přemýšlet…

Pýcha předchází pád,
ale ty jsi anděl,

z nebe.
Svaté stvoření.
Nevěříš v pýchu, neznáš lež.
Netoužíš po bohatství, jen po lidském dobru.
Stála za tím zrada, falešná důvěra?
Žal předchází vzlet.

Podej mi ruku, alabastrovou dlaň.

Nikdo nám nevěří.
Ale my projdeme branou,
tou nebeskou.
Rozhodla jsem se, má duše je bloumavá,
půjdu s tebou.
CHCI LETĚT!
Putovat obzorem nočních nebes,
dotýkat se hvězd, balancovat na nitích měsíčního svitu.

Být s tebou, má zachránkyně.
Vezmi mě tam, kde nepočítají staletí!
A já najdu klíč ke tvým zamčeným rtům!

Unavená samotou

10. února 2010 v 17:11 | Lawiane
Potřebuji se zamilovat,
potřebuji, aby i pro mě rozkvetlo jednou jarní kvítí.
Nechci se vzdávat bez boje,
o normální život.
Prolívat kapky z černých mračen historie,
historie mé samoty,
zas a znovu.

Zůstat svá,
nemuset však platit za to osaměním.
Kráčím, bdím, spím i sním
schoulená ve své duši,
schovaná ve svém světě,
za neprostupnou branou nedůvěry.
Nedůvěry k vám.

Klečím a prosím tě,
na kolenou.
Nenechávej mě dál v této bezmezné poušti.
Vezmi mojí ruku do té své a veď mě,
ukaž mi oázu!
Pomoz mi najít stezky k přátelství, které jsou stále zaváté sněhem
a čekají na jaro.
Ať to není na věky!
Prosím tě
a klečím na kolenou.

Poražená,
sama sebou,
svou jedinečností
spočívající v bázni,
strachu z lidí.
Hanbou společnosti.

Můza z rozbřesku poezie

2. února 2010 v 17:04 | Lawiane
Je tady další básnička, která už je trochu starší, ale na její zveřejnění došlo až teď. Jmenuje se Můza z rozbřesku poezie a řadím jí ktěm povedenějším. Taky je to zaková "sestřička" a opak k této básni CHCI SI TAKY PŘEČÍST.
Jo a je psána v mužském rodě (tak pokud mě někdo neznáte, tak si nemyslete, že jsem chlap :-D)


Můza z rozbřesku poezie

Z rozpuku citů,
verše vzkvetlé.
Psané pro příchod něčeho,
co oslovilo mou mysl,
něčeho, co se dotklo mého srdce.
A rozpustilo ledové trny,
z něho čnějící.

Pocit, ve který už jsem nedoufal.
Leč mé srdce si to přálo,
přálo si doufat.
Bylo mu to upřeno.
Ale za cenu dalšího zklamání?
Proč?

Naděje má odcházet poslední,
držet se člověka do posledního dechu.
To ona musí být ten, kdo umírá naposledy!

Neopětovaná láska,
mizí v hlubinách časů.

Stránka deníku byla náhle otočena.
Snad závanem větru? Z rozmaru?
Staré písmo,
zkropené slzami
po mnoho let stále vlhkými, stále čerstvými,
nyní bledne, slzy vysychají.
Nastal ten okamžik,
okamžik zapomnění.

Nová éra života?
V ní velké doufání.
Mé naděje, konečně nalezly, to do čeho měly být vloženy.

Světlo na obzoru,
nový horizont,
záře povstává,
z temnoty zrozená naděje.

Bojem mé mysle,
byla přivábena.
Do bílého roucha oděna,
nový v ní plamen rozžehla.

Bílí plamen nové inspirace.
Je svátost,
múzou darována.

A bude ve mně na věky uchována…


Tiše milovaná země.

29. ledna 2010 v 12:55 | Lawiane
Tiše milovaná země.
Ona nikomu nedá své dary zadarmo.
Musejí bojovat,
všichni.
Rvát se s ní jako o život.
Nikdy nezapomenout,
že Jí si neochočí.
Bdít, když přicházejí vlci.
Přikládat na oheň, když na dveře klepe její posel,
ledová bouře.

Držet spolu jako jeden.
A vážit si jí.
Je totiž jejich nejcennější poklad.
Za to jim propůjčí bohatství,
prameny živé vody,
zlato slunečního svitu,
stříbrná vlákna měsíčních paprsků.
Diamanty hladin.
Árie sněžné sovy
a nejjemnější hedvábí zelených mechů.

Hrdá královna severu,
kráčí tiše,
se zdviženou hlavou,
oděná do bílého roucha.
Prochází svůj kraj,
Spatřena mezi kmeny,
jako stín mizící do nitra tajgy.
Kráčí sama.

Ví, že její lid šeptá,
její jméno s úctou,
"…Suomenmaa…"

Umění najít ztracenou stezku

27. ledna 2010 v 14:42 | Lawiane
Je tu další báseň, tahle se mi myslím povedla.


Umění najít ztracenou stezku.
Rozeznat tvé šlépěje v trávě pokryté ranní rosou.
A následovat je beze strachu.
Chtěla bych se umět napít z číše dobrých nápadů,
Chtěla bych stát pod vodopádem a nebýt mokrá.
Přeplout moře na voru, jehož kmeny poutá víra.


Umět pohladit trpící Svět
a říct
to bude lepší.


Být básníkem bloudícím slzami minulosti
a malujícím sladké stezky budoucnosti.


Chtít svázat svatební kytici
jedním věčným slibem,
proudícím skrze mé srdce,
nesmrtelným přáním všech generací.


Přála bych si najít oceán v mých sevřených dlaních
a zachránit z něj jednoho trosečníka…
Můžu najít dešťovou vodu ve skořápce vlašského ořechu
a zachránit z něj mravence…


Místo toho píšu tyto řádky.
Snad jako zpověď bez zatuchlého kostela?
A doufám, že jejich slova budou malým zázrakem,
až budu jednou potřebovat posvítit na cestu tmou.

Bílá temnota

25. ledna 2010 v 16:10 | Lawiane
Nejdelší báseň, jakou jsem kdy vytvořila. Už dříve jsem chtěla napsat dílko vystihující jméno mého blogu a včera jsem to konečně udělala. Nepovažuji ji za tu nejpovedenější, ale špatná myslím neni, alespoň není tak depresivní (no i když...) :-D Tak se vám představuje...
Hledám.

Hledám laskavost světa,

pod sněhovou peřinou,
z chladivých nití utkanou,
pod závojem panny
možná ukrytou.

Sníme své sny.
Každou nocí
každou částí mysli
každičkou žilkou v srdci…

Hledáme, pátráme,
po srdcích druhých a klíčích k nim.
Všichni.
I Já.

♦♦♦

Přísaha.

Snažíme se… zachytit pevného lana,
…zaklesnout nejistou kotvu mezi těžké kameny, aby ukotvila naše zdánlivé jistoty,
…nebýt zmítáni větrem, který hází našimi životy, jak se mu zachce.

Mít konečně ten klíč,
a k němu pečetní list.
Být si JIST!
Že sliby druhých budou platit vždy, ač zatím nepotřebné,
počkají na nás nenápadně skryty pod tou pečetí, uzamčeny klíčem pravdy…a až nebudeme moc dál…ONI tu budou pro nás a pomůžou.
Ať už podat záchranné lano nebo svrhnout světlo života z posledního srázu.

♦♦♦

Vzpomínky.

Vzpomínky stékají po stěnách duše,
jako kapky po zamlženém okně.
Mění se v průhledné, ztrácí se,
jako ta pára nad hrncem.
Mizí

Snažím se je zachytit,
schovat zpět pod pokličku,
svírám prsty to neviděné avšak tolik známé NIC.

Mizí.
V nenávratnu.
BÍLÉ NIC,
kdysi část mého JÁ.

♦♦♦

Před koncem.

Na konci babího léta,
kdy děti pouštějí provázky barevných draků,
němých herců podzimní veselohry,
my jsme tanečníky za zataženou oponou.

Lákavý úsvit, tóny zaprášeného klavíru, vůně tvých dopisů.
To vše v jedné chvíli, v jednom momentu na povrch vydrané jako výkřik dávných dob.
Rodinná alba jsou už plná, bez místa pro další neostré fotografie,
můj deník je dopsaný, zbývá poslední list…
a já stále přemýšlím a nevím,

co vložit právě do NĚJ…

♦♦♦

Bílá temnota

Po mnohé dny svítilo pro mě slunce,
zářilo, hřálo,
laskavé a konejšivé.
Vím však,
že přichází čas,
kdy budu tyto paprsky muset vyměnit.
Vyměnit za odvrácenou stranu Měsíce, za nový deník, nová slova…
Tato jsou již příliš ohraná.
Jsem smířená.
Sedím ve svém houpacím křesle, hledím skrze špinavé okenní tabulky a čekám…
na JEJÍ příchod.
Bude Černá v kápi? Nebo Bílá?
Jedno je však jisté,
VKROČÍ A UŽ NEODEJDE
…rozhodně ne beze mě…

Dítě Severu

24. ledna 2010 v 18:12 | Lawiane
Dítě severu

Země pokrytá ledem.
Jeden svět,
zimní královny.

Oheň plane v jeho srdci.
Je daleko od domova, skutečného domova,
ale ten plamen hřeje
a nezhasne.
Nic neuhasí jeho světlo
svítící na cestu do domoviny.


Odlesky jarních paprsků
na vlnách tisíců jezer.

Tiché šumění hlubokých lesů.

I kdyby měl putovat celý život,
on tam dojde
a spatří tu krásu.

Krásu světa, volajícího ho zpět domů.




Ledový vzduch,
nebičuje jeho tvář,

hladí.

Navátý sníh, bílá moře,
království ticha,
harmonie.

Planoucí hranice,
libý zvuk známé řeči,
zpívající v živých melodiích,
písně jeho národa,
schouleného v kožešinách,
ale hrdého.

Divočina volá.
Volá svého syna,
zpět domů,
mezi své.

LIDSKOST & INSPIRACE

17. ledna 2010 v 16:40 | Lawiane
Mít o čem psát…

"Jeden pohled do tvých zelených očí,
zalije mou mysl pokaždé tolika nápady."
Nekonečná síla vypráví tajemství svých hlubin.
To je to co v tobě nalézám.
Najdu tu snad i světa smysl?
Budou jednou vyprávět mi i ten?

LIDSKOST
&
INSPIRACE

Možná v sobě nosíš poklady, o kterých ani netušíš,
…ale já ano!!!

To co miluju, není tvá
LIDSKOST,
ale
INSPIRACE.

Sobecký vztah,
je ten náš.

Věčné promiň
můžu odříkávat
noc co noc
před tvou siluetou.

Neodcházej!
NEUMÍREJ!
nebo se tvé oči navždy zavřou
a mé čtení v jejich moudrosti schované

též.

Stůj při mně,
prosím….

…ať mohu dále básnit
SVÉ PROMIŇ…

Labutí píseň

14. ledna 2010 v 18:21 | Lawiane
Dneska jsem měla zase nějakou depto náladu. Netuším z čeho, ale vím, že když je špatná nálada, tak se nejlépe píše. Vždycky, když mě něco trápí nebo štve, tak mám potřebu se z toho tak nějak vypsat. Pak jsem šla, ale za babičkou (kdy jsou přímo nad vchodem asi 70 cm dlouhé rmpouchy- to jsem ještě nikdy neviděla- jako v Koněprusech :-D, snad to nikomu nespadne na šíšu) Před chvílí jsem vařila těstoviny a rejži a maso pro potkany a už jsem zase veselá.
Tady je básnička, kterou jsem psala v té depto náladě. :-)

Labutí píseň
znějící tak osaměle a tklivě
za posledního rozbřesku,
drásá ti srdce,
pokud nejsi hluchý.


Potřebuji cítit vítr ve vlasech,
abych pochopila, že žiju.
Potřebuji vidět padat podzimní listí,
abych věděla, že jsem stále naživu.


Zlomená křídla hrdého orla.
Svoboda svržená těžkou ránou.
Pád, který už nelze odvrátit.


Hlasy na ulicích znějí tak cize.
Sníh tiše dusí mé výkřiky,
přikrývá můj strach,
nikdo ho pod ním nespatří…
jen já vím, že je tam pořád…

 
 

Reklama