Kde naděje přikrývá sníh

Kde naděje přikrývá sníh- 3. kapitola

18. února 2010 v 18:24 | Lawiane
To co spatřila, jí vyrazilo dech. Ve dveřích stála dívka, jejíž tělo kryly pouze otrhané letní šatičky, ze kterých ještě, stejně jako z jejích vlasů, crčela voda. Ještě divnější však bylo, že ta osoba se vůbec netvářila, jakoby jí byla zima.
"Tiia?" optala se stroze dívka.
Ta přikývla, a ačkoli návštěvy neměla moc ráda, pozvala ji dovnitř.
"Posílá mě za tebou Kai…"
"Kai?" skočila jí do řeči.
"Moje paní ho odvadla na zámek, chce ho pojmout za svého chotě…"
"Za chotě?" vykřikla opět Tiia a nevěřícně vyvalila oči. Vypravěčka ji ale gestem umlčela.
"Nalezla ho v rozbouřeném moři a vzala ho do svého paláce. Až měsíc doroste do úplňku, vezme si ho, ale pokud tam stihneš dorazit včas, můžeš svatbě zabránit. Jsem jen služebná, teď zrazuji svou paní, ale Kai mi o vás dvou vyprávěl a tak jsem svolila na jeho prosby a donesla ti tyto zprávy. Musím už jít."
"Počkej přeci! Kdo je tvá paní a kde leží její palác?!"
Dívka se na prahu otočila a zasněně pronesla, " Až dojdeš ke břehům jezera Inari, budeš téměř u cíle. Neztrácej odvahu…"
"Jezero Inari…to je přeci hrozně daleko…a úplněk je už za týden…a palác…copak je v těchto končinách nějaký palác?"
To už se však stroze oděná postava ztratila mezi stromy. Tiia zmateně zakroutila hlavou, klesla nešťastnicky na zem a podlehla vábení nedopité flašky, ze které si předtím plnila skleničku. Tekoucí teplo jí stékalo do krku a přinášelo slastní zapomnění…
Ráno ji do očí opět udeřila tvrdá realita- prázdná postel vedle jejího těla. Ze včerejšího podivného setkání měla zmatené pocity. Vybavovala si mokrou dívku, které nebyla zima. Byla jsem opilá, určitě byla normálně oblečená a suchá. Tohle se mi určitě zdálo, řekla si. Dále přemítala, jestli to o tom jezeře a nějaké paní byl také jen výplod jejích zastřených smyslů a mysli nebo pravda. Chvíli se rozhodovala, zda skončit svůj život ve zdejších mořských vlnách nebo se vydat na nesmyslnou dalekou pouť. Nakonec se rozhodla pro to druhé.

Kde naděje přikrývá sníh- 2. kapitola

17. února 2010 v 19:49 | Lawiane
Přidávám slíbené pokračování té povídky. Kdyby si někdo chtěla oživit předchozí kapitolu nebo jí ještě nečetl a chce tento hřích napravit, tak TU! :-D
A o jedno vás prosím- pokud si to opravdu nepřečtěte, tak mi nepište komentáře (obvzláště ne typu pěkné a nic víc, to radši oprávněnou kritiku)

2. Kapitola
Vycházející měsíc osvítil hladinu, nebe bylo černé a poseté nesčetným množstvím hvězd a Kai se stále nevracel. Tiia byla trochu naštvaná, že tu musí mrznout, ale to nebylo nic proti obrovskému černému mraku, který vplul do její duše přinášející hrozbu, šeptajíc , "Kai už se ti nevrátí, čekáš marně…"
V hlavě jí vířila spousta katastrofických scén, rozbouřené moře a na něm bezmocně se zmítající bárka, mořské příšery ze starých pověstí…topící se muž…
Nevěděla kolik je hodin, ale po čase už jí zima donutila vrátit se domů. Zabouchla dveře za noční divočinou a rozdělala oheň, dřevo, které dopoledne nasbírala, jí dobře posloužilo. Následující hodiny pak netečně zírala do plamenů a snažila se utěšit vírou v naději. Stále však slyšela ten hlásek uvnitř, co opakoval sále stejnou větu "Kai už se nevrátí, čekáš marně…", stále dokola.
S prvními ranními paprsky vyběhla k moři strachujíc se, že najde vyplavené trosky lodi nebo mrtvého Kaie, ale zároveň doufajíc, že tam její muž bude akorát přirážet k molu, vítat ji úsměvem a chlubit se bohatým úlovkem.
Utíkala po zaváté pěšině a sníh jí křupal pod nohama. Nevnímala okolní krásu, měla jen jeden cíl. Nic! Ani loď ani tělo ani vítající náruč. Nic.
Tak to trvalo několik dní. Tiiu už opouštěly poslední naděje a pokaždé, když zadýchaná doběhla k moři…a nic, nevěděla, zda se má radovat za další mizernou naději nebo proklínat tu nejistotu, která ji přiváděla k šílenství.
Dny plynuly. Všechny stejně zoufalé, šedé ba přímo černé. Její tvář začínala působit, že nikdy nepoznala úsměv. Nemluvila, nebylo s kým. Nechtěla jíst, neměla důvod. Občas snědla kousek chleba, který ji připadal, jakoby žvýkala seno, ale jen aby ji neotravovalo kručení v žaludku. Nevěděla, jak sama v divočině přežije zimu, neměla tušení kam Kai kladl pastě a jak by je měla správně nastražit. Pomalu se jí do mozku vkrádaly myšlenky jako, nebylo by lepší se utopit, než tu umírat pomalu hlady a zimou? Byla by to bolestivá smrt, když by byla dobrovolná?
Jednoho večera, když zase otupěle zírala do ohně a snažila se zahnat chmury pomocí nápoje s nemalým obsahem alkoholu, se ozvalo zaklepání na dveře. Kai? Napadlo ji, ale ten by přeci neklepal. Položila nedopitou sklenku na sůl a vydala se ke dveřím. To co spatřila ji naprosto šokovalo. Přede dveřmi ve vánici stála mladá dívka oblečená pouze do otrhané noční košilky, ze které ještě crčela voda.

Kde naděje přikrývá sníh- 1. kapitola

11. února 2010 v 18:19 | Lawiane
Asi jste si všimli, že jsem opět změnila design. Já vím, asi jsem blázen- tamtan mi dal tolik práce a neohřál se tu ani 14 dní, chudák. Možná ho sem někdy vrátím. Tenhle jsem dělala včera do půlnoci a zkrátka jsem nemohla otálet se zveřejněním :-)

Píšu povídku, která se (jak jinak) odehrává ve Finsku, ale o hodně let zpátky a je do toho taky zamotané fantasy, ale to v téhle kapitole nepoznáte. Mám to vymyšlené, ale ještě ne celé napsané, tak když bude zájem, dopíšu to do konce. Tohle je teprve začátek, doufám, že se vám zalíbí.

Drobounké sněhové vločky po tisících vířily vzduchem, zmítány poryvy ledového větru narážely do kmenů a přichytávaly se na ně. Srážely se a zase rozpadali v děsivém tanci - předzvěsti zimy. Byly všude, jako hejno neodbytného hmyzu, bránily ve výhledu a bodaly do tváře, malé bílé jehličky.
Tiia se na to dívala skrze zamlžené okenní tabulky a věděla, že už přichází ten čas, kdy si bude vážit tepla domova. Zaskřípaly dveře a do velké místnosti, která tvořila celý dům, vešel Kai s náručí naloženou dřevem. Byl to pohledný mladý muž s neobvykle tmavými vlasy a ostře řezanými rysy. Tohle měla být jejich první společná zima strávená v novém domě. Vzali se na jaře, Tiia byla svému muži vděčná, že ji odvedl pryč z vesnice, ve které žila. Nevycházela s tamními lidmi zrovna nejlépe, ačkoli to nepovažovala za svoji chybu, a tak pro ni bylo přestěhování na samotu téměř vysvobozením. Tušila, že život zde bude těžký, budou odkázáni jen sami na sebe, ale věřila, že to zvládnou. Ano, oni dva, Tiia a Kai, to jistě zvládnou.
Ráno ji vzbudily ospalé paprsky zimního slunce. Kožešiny ji tak příjemně hřály, že by nejraději zůstala ležet po celý den, ale pak se otočila a zjistila, že Kai není vedle ní, nýbrž si u dveří chystá nějaké věci. To jí připomnělo nepříjemnou skutečnost, kolik toho dnes ještě musejí udělat, než vše zapadá sněhem.
"Ty někam jdeš?" ptala se.
"Pojedu na moře, nachytám ještě nějaké ryby, dokud není zamrzlá voda. Bojím se, abychom měli dostatek masa. Vrátím se za soumraku," s těmito slovy vyšel ze dveří.
Tiia se vyhrabala z postele, oblékla se do teplých sobích kožešin a vydala do okolních lesů a sbírala dřevo, nic užitečnějšího ji nenapadlo a dřevo se bude konec konců vždycky hodit. Zastrčila si dlouhé vlasy, neurčité vybledlé barvy, za uši, aby ji nepřekážely a shýbala se pro jednotlivé větve. Obklopená tichem uvažovala, jak je to dlouho, co byla v jejich domě naposledy veselá nálada. Uvědomovala si, že poslední dobou nějak nemá důvod se smát. I mezi ní a Kaiem panovala spíše tichá atmosféra bez humoru. Možná to dělalo to počasí a starosti, co přinese zima. Přesto však jedno věděla jistě, Kai je jediný člověk, kterému věří a kterého miluje. Udělala by pro něj cokoliv, aby byl šťastný a nedovedla si představit život bez něj. Byl pro ni oporou a jistotou.
Slunce zašlo za vrcholky nízkých kopců, údolím se začaly rozléhat zvuky divoké zvěře a vzduch se ještě více ochladil. Tiia už se ubírala k domovu s poslední plnou náručí potravy pro oheň. Kolem hlavy jí začaly vířit další sněhové vločky a tentokráte, jakoby šeptali, "My už neroztajeme, bude nás stále přibývat a přibývat…" Schovala klacky pod střechu a vydala se k moři, aby vyhlížela Kaie s jeho úlovky. Dělala to tak pokaždé, když odjel na moře. Jejich dřevěná bárky vždy svítila malou lucerničkou na zádi, takže by ji viděla i za tmy, ale když došla ke břehu, moře se zdálo pusté. Vlny hladově olizovaly kameny na břehu. Dívka, či spíš žena, se víc zachumlala do šátků a kožešin a tiše čekala. Na zem se už snesla nemalá vrstva sněhu…a ona stále čekala, stále více naplněna strachem.

 
 

Reklama