Jednorázové - Depresivní

U zdi

28. ledna 2013 v 0:33 | Lawiane
Už jsem vám říkala, že jsem v učebních textech narazila na větu "Přidržoval se stěny." a že na to chci napsat povídku? Říkala. Tak a tady je. Třikrát hurá, asi po půl roce jsem napsala nějaký literární útvar.
Cílem bylo vystihnout smrt jednotlivce. (Víc depresivěn už to asi znít nemůže, že?) To, jak si člověk uvědomí, že vteřiny nejde brát zpátky a že to co se stalo, nejde změnit, ani čas zastavit a že se prostě řítí ke konci, ačkoli to nepřipomíná hollywoodský doják ani žádnou jinou podobu jeho vlastní smrti, která ho kdy napadla. Čekala jsem, že se mi toho efektu povede dosáhnou lépe, ale nespokojená taky nejsem... co by člověk chtěl, když v průběhu psaní stokrát klikal na fejsbuk...
Tak, čekám na vaše hodnocení.

P.S. Toho člověka si představujte nějak pohledně (třeba jako Itala) neboť smrt nepohledných lidí v literatuře není vůbec tak efektní.

Chlupatý hrdina

3. února 2012 v 22:54 | Lawiane
Vážení a drazí, toto je moje nedávná slohovka. Toho zařazení do škatulky "jednorázovky - depresivní" si nevšímejte, nemám to kam jinam dát. I když smutné to trochu je. Původně to měla být velká parodie na fantasy, ale nakonec jsem to pojala víc vážně, než bylo zamýšleno. Má to být umělecké vypravování na téma: Událost, kdy jsme změil názor na svého přítele. A nebyla bych to já, kdybych nenacpala Itala (Fabia), kam se dá. :D Mimochodem dostala jsem za to jedničku (a bez mínusu) a to dostalo vcelku málo lidí, takže jsem na to hrda.
P.S. Je to jižanský.

Promiňte, ale muselo to být

18. března 2011 v 20:58 | Lawiane
Dobrý den, pozdrav není věru nikterak veselý. Právě se totiž podrobuji jakési zcela nedobrovolné a omylem započaté odvykací kůře mé závislosti na internetu. Odpoledne se mi totiž povedla taková velice inteligentní věc - dělám si pořádek v počítači a při té příležitosti mi přijde fajn odinstalovat si nějaké nepotřebné programy. Normálně se vždycky kouknu, co je ten program zač, ale dnes (vážně chytrost všech chytrostí - učme se z vlastní blbosti) jsem si řekla, že prostě jen tak odinstaluju nějaké věci, u nichž si podle názvu, řeknu, že je nepoužívám. Oj, oj, taková chyba! Kéž by šel vrátit čas. Zkrátka jak to tak vypadá, odinstavovala jsem si nějaký podstatný ovladač či co a nejde mi internet, wifi je sice zapnutá, ale nezobrazí se mi žádné sítě. Smrt. Asi to bez cizí pomoci napravit nedokážu. Smrt nadruhou. Chyté rady počítače mě odkazují na samé rady a aktualizace online, což ten počítač není s to pochopit, že on NENÍ a NEBUDE online?! Hrůza, nevíte, nděkdo, co s tím? asi s tím budu muset někam zajít. Ale někam zajít znamená vydat peníze a to se mi nelíbí - vydat peníze, jen protože jsem jednou špatně klikla. Smrt natřetí. Takže se nikam choditi nebude, alespoň ne v dohledné době, buď to nějak zmáknu, nebo nebude net. A divíte se jaktože píšu tenhle článek? Dokonce ho píšu z pohodlí domova, ba přímo svého pokoje a své postele. Máma má totiž naštěstí dva počítače, takže trůním na jejím noutbučku, který je věru nesympatiský, ale co se dá dělat. Hoj a z netu se rázem stalo opět nedostatkové zboží. Ale to se nějak vsákne, hlavní přeci je, že pojedu do Suomi. Můj drahý počítač se s absencí netu alespoň přestal sekat a vypínat obrazovku, to mě těší, už mi to dělalo starosti, tak takhle je alespoň zdráv a já budu mít třeba čas dělat nějaké užitečné věci a ne jen v kuse kontorlovat fejsbůk a blog, zda mi někdo někam nenapsal. (Což právě dělám - OK, můj ctěný spolužák se mi snaží poradit, až na to, že radu stejně nepobírám :-o ).
Dost řečí, prostě z tohoto faktoru plyne, že možná přestanu být takový závislák na netu, ale že tady to nijak pohasínat nebude, jelikož existuje co? Přeci madr nesympatický noutbuk, co má monitor široký jak kráva a vysoký, jako posekaná tráva!
Dneska jsem fotila. Sebe. Možná by bylo fajn, dát sem ty fotka, ale to bych je musela přendat z mého noutbučku na tento a to je moc námahy.

Dost bylo okecávání, pod perexem naleznete jakousi povídečku ve které vystupují lidičkové z mojí knížečky, ale tohle do knížečky nepatří. Paní Irja v knížečce je nevrah a je přeživši.

Pouť Nosferatu

25. září 2010 v 14:48 | Lawiane
Jedna starší povídka, kterou jsem zatím nezveřejnila. Má i zrůda naději na budoucnost s dobrými činy?

Na kolejích

30. srpna 2010 v 9:49 | Lawiane
wd


Tahle povídka, která je rovněž z toho "povídkového" dne, je myslím docela dobrá. Ty nejlepší už jsem sem dala, takže teď se můžete těšit jen na zhoršující se kvalitu, ale přesto se vám to snad bude líbit :D Tentokrát se to naodehrává v Suomi, ale u nás.

oddělovac
          

Smrt křečka a jiné

28. srpna 2010 v 0:49 | Lawiane
Je to tak a ne jinak- s mýma povídkama se tu roztrh pytel :D Tady je další, která byla napsaná jako první. Umřel mi totiž potkan a kopali jsme mu hrob, tak mě to inspirovalo.
oddělovac

MARCELO

8. ledna 2010 v 19:27 | Lawiane
Opička lysá tiše banán v koutě chroupe. I se šlupkou. Stěny jsou prázdné, nudně šedé. Nudně šedá prázdná místnost, až na tu opičku, která právě dojedla. Ejhle, rychle se vymrštila z kouta a nyní vysí na zamřížovaných dveřích…a my zjišťujeme, že to není opička, nýbrž opičák!
Podivný muž s karafou zpola naplněnou růžovým vínem brodící se přes bahnitou řeku. Nedívá se na nikoho, jde svědomitě dál. Už chce být na druhém břehu, ale hnědá voda stále olizuje jeho chlupatá kolena.
Druhý břeh…
Spatřuji přelud. Opice poskakuje ve středu vozovky, zatímco červený panáček pomalu rytmicky cvaká, jakoby říkal, ne, ne… Nevnímám tok aut a vrhám se do řeky. Šílený hluk, něco troubí, křičící hlasy… Nechápu. Proč? Já chci jen odvést tu opici a být rychle na druhé straně. Náhle to utichá a vše pohlcuje tma. Ticho. Černá, všude je jen černá barva. Nevím, zda jsem oslepla, nebo zda přede mne někdo natáhl černé plátno. Moje pravá ruka něco nahmatala. Chytám se toho, je to lano. Odněkud náhle proudí slabý svit, ve kterém spatřuji obrysy čehosi. Kroutí se to všude na dohled, tlusté šlahouny připomínající hady s rozeklanými jazyky. Provazy, lana, liány…nebo ti hadi? Chytám se jednoho za druhým, prodírám se houštím a tápu ve snaze nalézt zdroj onoho světla. Jeden šlahoun se mi otře o tvář a zanechá po sobě nepříjemnou mastnotu. Otírám ji a pokračuji ve svém snažení. Mezi černými lany se místy objevují bílé kapesníky. Sbírám je a otírám jimi mastnotu, která na mě ulpívá ze šlahounů. Je to únavné, ale světlo se zdá být blíž, hmatám po provazech, lezu po liánách, houpu se na lanech, bojuji s mastnými hady a sbírám bílé kapesníky. Netuším, jak plyne čas…je to hodina, den, rok či století? Po té neurčité době jsem konečně venku! Stojím na světlé planině, mírně vroubkované. Chci udělat krok, ale místo toho zjišťuji, že planina je obrovská trampolína.
Muž ve špinavé líné řece se nečekaně zastavil. Jeho výraz hovoří o něčem nepříjemném. Musí se podrbat, blecha ho saje vprostřed vysokého čela. Udělá zbrklý neuvážený pohyb. Karafa zpola naplněná růžovým vínem padá a noří se pod hnědou hladinu, lahodný nápoj se mísí s nekonečným množství páchnoucí vody, až se v něm zcela rozplyne. Muž neslušně kleje.
Mé okolí se rozplývá. Vše mizí v bílé záři. Trampolína, hadi i nasbírané kapesníky, vše se ztrácí v oslepujícím světle. Už opravdu nic nechápu.
Probouzím se na nemocničním lůžku, nade mnou se sklání doktor. Někoho mi nápadně připomíná, má vysoké čelo a jeho černé vlasy se motají ve složitých zákrutech všude kolem jeho hlavy, vypadají trochu mastně, šampón by jim neuškodil. Doktor se v nich podrbe, jakoby četl mé myšlenky a náhle z těch vlasů vypadne veliký lup, padá, až se nakonec usadí v mé levé ruce, v té pravé svírám bílý kapesník.
Opičí přelud, muž s karafou ani já jsme nedošli na druhý břeh…


Tak, dočetli jste? Teď úplně vidím vaše nechápavé pohledy na monitor. Říkáte si, eh, co to je? Moje dílo bude zřejmě potřebovat vysvětlení.
Inspirací byl Marcelo (sice je zobrazen jako doktor a opice, ale je to v podstatě on).
Druhým břehem se myslí svět mrtvých, do kterého jsem málem přišla, když mě porazilo auto kvůli té opici. Černí hadi, provazy atd. jsou Marcelovo vlasy a ty kapesníky jsou lupy. Ta trampolína je čelo a ta blecha jsem já. Je to takové bizardní líčení. Tím, že byl Marcelo napaden blechou, vylil to víno, tak nedošel na druhý břeh a já jako blecha na jeho čele jsem také přežila.
Chápete to už trochu? Jestli ne, nevadí, je to prostě divnost sama a bylo to psáno s tím účelem.

Panenka (báseň+ pochmurná pohádka)

31. prosince 2009 v 11:55 | Lawiane
Včera večer jsem měla takové posednutí motivem panenky. Už jsem šla spát, ale k posteli jsem si vzala papír a tužku a pustina si My Winter Storm. Nakonec jsem nemohla usnout, protože mě napadaly docela dobré věci, tak jsem ten papír a tužku konečně jednou použila a napsala to. Nejdřív je nerýmující se básnička a pak taková andersenovsky smutná zimní pohádka. A jako bonus ještě moje fotka. Doufám, že se vám to bude líbit. :-) Je to dost dlouhý článek, tak doufám, že vás neodradí a něco mi napíšete do komentů.

The Escape of the Doll

Přála by si, zachumlat se do laskající tmy,
vychutnat si ten moment.
Moci se dotknout,
čehokoliv.
Pevně to držet,
cokoliv.
JEN MÍT TEN CIT!

Pohozená v rohu,
nedbale,
…zapomenutá.
K těm dětským ručičkám už se choulí jiná.

Mít jen tak tu zvláštní drahocennou věc,
SMÍCH!
Ona má úsměv, co jí kdosi bez optání namaloval,
ale k čemu masku zdvižených koutků rtů,
když její touhy nebudou nikdy lidsky opětovány?

Nevinnost navždy, bez nejmenší snahy
je hanbou, ne pokorou!

Každá stejná,
prototyp krásy.
Ona je jiná.
Své bílé lokny by za duši dala…
…kdyby jen mohla!


Panenka

"Pohozená v koutě? Už nebudu!" řekla si. Činy dělati však nejdou lehce, když je někdo pouhá hračka.
Bývalo s ní jedno dítě s čistou duší. To jí každou noc, kdy stíny zalily jejich pokoj, vyprávělo, jaký je to pocit. Být člověkem, bytostí mající život, mající cit.
"Co je to člověk?" ptala se.
"To jsem já!"
"A co jsem já?"
"Ty, ty jsi panenka. Moje panenka," zněla odpověď.
To byli večery, kdy usínali spolu, spřízněné duše.
"Co je to cit?" chtěla znát odpověď.
"Cit? To je…třeba když máš někoho radši než ostatní…když ho miluješ. Kdykoli je blízko, cítíš, jak se ti rozbuší srdce, ale nemůžeš s tím nic udělat. Cit je, když je ti něčí život dražší než tvůj vlastní."
"Aha, ale já nemůžu nikoho milovat, nemám srdce."
"Ne, ty nemáš srdce. Jak bys mohla? Jsi jen panenka."
Té noci se změnila. Její dřevěné nitro se vzbouřilo proti zdánlivě nezvratné skutečnosti nebytí a cosi uvnitř ní začalo tepat. Pocítila změnu. Začala milovat. A koho jiného, než jedinou osobu, co znala. Všechnu svou lásku darovala dítěti. Pochopilo její skutečnou tvář a pečovalo o ni. Každou noc spávala na jeho polštáři, přikrytá teplou dlaní a dívala se z okna na hvězdy, na hory a nekonečné planiny. Zpívali se ukolébavky pravdy, ukolébavky, co je ujišťovaly o vlastní důvěře.
Náhle přišla zima a ona z toho okna uviděla padající bílé vločky. Neznala je, ale tušila, jak by bylo krásné moci poletovat mezi nimi.
"Co je to bílé na nebi?" ptala se ráno.
"To je sníh. A není jen na nebi, leží i všude na zemi," vyzvedlo jí dítě na okenní římsu a ona krásou toho bílého království, do kterého zima začarovala jejich kraj, nebyla schopna slova.
"Vezmi mě ven," vyřkla první přání ve svém životě.
Sáňky vyjely na cestu a za chvíli už klouzaly z kopce. Na nich dvě smějící se tváře. Užívali si ten okamžik, byli spolu. Cítila se šťastná, veliké vločky vířily kolem ní a příjemně chladily její růžová líčka. Pevně jí objímaly ruce v teplých vlněných palčácích. Byla v bezpečí. Co víc si přát?
Po pár jízdách se k nim připojily tři starší děti z vesnice. Měly také sáňky a přijeli z protějšího kopce, který byl mnohem vyšší.
Bude nás víc, víc kamarádů. To je dobře. Pomyslela si. Náhle ji však ty teplé palčáky odložily do studeného sněhu.
"My už nepojedeme společně?" ptala se dítěte.
"Kamarádi mě pozvali na jejich kopec. Půjdu teď s nimi. Ty tu na mě počkej, vrátím se pro tebe."
Nechápala, proč ji nevezme s sebou.
"Jsem tvoje panenka…" zašeptala za vzdalujícími se postavami. Už ji neslyšely.
Nemůže před ostatními přeci působit jako batole, co si ještě hraje. A ona? Ona na něj počká!
Odpoledne pokročilo, slunce zašlo za kopec, z něhož se stále ozýval výskot.
Ležela v tom bílém moři, které se pomalu začalo přelévat přes ni. Byla jí už zima, klepala y se, ale byla ze dřeva. Vločka za vločkou pomalu zakrývala její tělo. Jedna jí dopadla na nakreslené oko, roztála a stala se z ní němá slza bolesti, co přichází, když poznáte, že jste zrazen svými nejbližšími.
Slunce vystřídal měsíc, kopec už dávno utichl. Rodina se sešla k večeři u teplého krbu.
Její bledá tvář hleděla na třpytivé hvězdy, dokud ji docela nepřikryl sníh. Pak ta tepající kouzelná věc v jejím nitru znehybněla, vychladla a zmrzla. Navždy.
Dítě se uvnitř teplých zdí domova uložilo ke spánku. Ze zvyku sáhlo na polštář…
"Kde je moje panenka?!"
 
 

Reklama