Finsko 2013

Jak jsem odcestovala domů

30. září 2013 v 21:47 | Lawiane
Večer. Vždycky jsem myšlenkama napřed. Takže už jsem vlastně v Praze a přestala jsem se jakkoli angažovat do svého zbylého času zde. Nefunguje mi internet. Sedím v pokoji mezi napolosbalenými bágly a koukám. Do zdi. Nějak nevím, co dělat. Jít do sprchy. Za chvíli. Pustit si film. Za chvíli.

Poslední au-pair den

27. září 2013 v 9:14 | Lawiane
Sic tu zažívám poslední pracovní ráno, stihla jsem ještě vyfasovat nový úkol. Nelehký. Vzbudit dítě, navíc to maldší, protože to starší nějakým podivuhodným způsobem vstává vždy jako první z celé domácnosti. Nikdy jsem dítě nebudila, tak jsem si mylně myslela, jak to bude milá a jednoduchá činnost. Přijdu, řeknu "Dobré ráno, Sallo, musíme už vstávat." Usměju se na ní, ona se taky usměje a vstane. Jenže v zápětí se ukázalo, že to byla věru naivní představa.

Dvě noci do destrukce

26. září 2013 v 20:11 | Lawiane
Zjišťuji, že moje neuvědomování si vlastního odjezdu, jenž se ke mě prudce řítí, zpočívá především v tom, že bych odkládala neodkladné. Zítra večer si musím sbalit, do toho potřebuju zredukovat svůj majetek na nejpotřebnější minimum a vyházet vše nepotřebné. Pak jít tu tašku plnou všeho nepotřebného narvat do nějaké popelnice.

Cílová rovinka mého pobytu

25. září 2013 v 21:25 | Lawiane
Některé věci člověku postě nejdou do hlavy. Často je to v mém případě matematika, ale občas i něco jiného. Například to, že po tom všem tady prožitém mám před sebou už jen dva finské dny a ten třetí jedu domů. Neuvěřitelné. Ject domů. Nevím, co si o tom mám myslet. Těším se na to, už od doby, co jsem přijela, jelikož jsem člověk cele domácký a nehledě na svůj věk se stále ráda držím máminy sukně. Ale teď jsem se jí musela pustit hned na tři měsíce. Zcela dobrovolně, ale přesto... je to vždy přelomové, toto první vylétnutí z hnízda. A měla jsem se bez té máminy sukně dobře, lépe než bych čekala. Nicméně převelice ráda se pod ni zase vrátím. Na druhou stranu ovšem neskutečně vděčně vdechuji finský vzduch a proto je pro mne vždy těžké se ho vzdát a vyměnit jej zpět za ten středoevropský.

Psáno včerejšího večera

21. září 2013 v 13:09 | Lawiane
Vážení a drazí,
měla jsem sklenku vína a připadám si po ní děsně vožralá. Ale opravdu. To je očividně efekt mého celoletního abstinování. Dobře, měla jsem za svůj pobyt asi tak pět piv a ... a deset vín? To je ještě dost nadstandartní bilance, vzhledem k tomu, že své prázdniny trávím v zemi s prohybicí, a že pivo v hospodě si tu můžete dát asi tak za pět euro a tudíž piju jenom to, co mi někdo dá.

Podzimní Laponsko na fotkách

18. září 2013 v 9:21 | Lawiane
Ahoj,
asi je nezodpovědné nakukat vám v jedno článku, že když se dlouho neozvu máte právo si myslet, že mě sežral medvěd, a pak se z lenosti dlouho neozvat...

Jak jsem se Laponskem nechala zasáhnout už cestou

13. září 2013 v 20:53 | Lawiane
Ahoj,
sedím v autobuse, už to skoro jede, ale ještě ne úplně, protože pan řidič stále prochází uličkou a prodává lidem lístky. Nejdřív jsme sem všichni nalezli, a až pak zaplatíme. To se u nás nedělá, ale tady občas jo. Hraje tu finské rádio, ranní vysílání všedního dne.
Už to jede. Musím se připoutat, abych nevypadla, sedím hned vepředu.
Měla bych přestat mluvit finsky tak nahlas. Aby to nebyla ostuda na celé kolo, když se to nepovede. Pana řidiče, když ke mě přišel, jsem hezky pozdravila a řekla mu, že Rovaniemi. Fakt hezky jsem to vyslovila, fakt pěknej přízvuk, poctivý finský r, až jsem se z toho na vteřinu nadmula pýchou, že teď jako nikdo určitě nepoznal, že nejsem Finka. Jen tak pro představu, finské r je malinko zadnější než to naše, takové hlubší, vrnivější, ale přitom stejně ostré a řezavé, opak toho anglického. Finské r zaslouží úctu, musí se brát vážně, není vůbec směšné. Jenže pan řidič začal říkat něco dalšího a opět muselo přijít moje neoblíbené "Promiňte, nemluvím finsky moc dobře."

Podzim na trampolíně

12. září 2013 v 9:56 | Lawiane
Ahoj,
poslední dobou zahálčím. Nepíšu, neučím se, nefotím... nic. Zkrátka jen dýchám a existuju v mírné podobě bez větších ambicí. Sleduju filmy, sleduju je bez ambicí. I filmy můžete sledovat pilně a s ambicemi. Například, když na ně posléze chcete napsat recenzi, vytvořit parodii nebo se z nich učit jazyk či jen získat hrozný americký přízvuk. Ale do nedělám. Sleduju filmy, poslouchám mateřštinu a usínám při tom, to je můj cíl. V posledních dvou dnech jsem se cítila lehce nemocně. Jako když na mě něco leze. Je to zajímavá fráze to "něco na mě leze". Češi jsou se svýma frázema vážně unikátní. Takže jsem většinu volného času trávila bez ambicí zahrabána pod peřinou s filmem. Bylo to príma a teď už jsem zase zdráva! Jako rybička. Bodejď by taky ne, však se zítra chystám na velkolepý výlet, na který potřebuji mnoho sil.

Hrníček šílený či růžový

7. září 2013 v 19:04 | Lawiane
Dneska byl navzdory tomu, co jsem se včera večer dozvěděla, docela fajn volný den.
U nás ve stáji, v Čechách, se schyluje k naprosto nejhorší věci, která může nastat, ale nedá se tomu zabránit. Člověk se s tím musí jenom smířit. Večer jsem tomu nevěřila, ráno to na mě spadlo jako balvan a za oknem bylo po mnoha dnech opět pod mrakem, jako kdyby počasí chtělo korespondovat s mojí náladou. Dopoledne jsem vysmahla do centra, všechny droboučké plány, které jsem měla seskládané pro náplň dneštního dne, byly najedou malicherné a zbytečné, takže jsem jenom sedla na kolo a jela dělat nic. Sedět do knihovny, přemýšlet a stahovat při tom filmy. Ulice byly prázdné a to my vyhovovalo, nemám dnes zájem o víc komunikačních situací, než je nezbytně nutné, ani o pohledy lidí ani o jejich siluety. Ale asi tak po dvou hodinách, jsem se kupodivu celkem vzpamatovala a začala mít zase zájem o jídlo, což značí že mé duševní zdraví je zpět na dobré cestě. Prošla jsem tedy asi tři supermarkety, hledajíc to nejlevnější. Nakonec jsem si opatřila poměrně drahou ovocnou polívku z šípkových plodů. Chutnala dobře a zdravě zároveň, což je u jídla torchu neobvyklá kombinace.

Migruji po Finsku za krajany

3. září 2013 v 21:12 | Lawiane
Je sobota ráno a já vyrážím do Tampere. Rodina ještě spí a já volím opět variantu jít na nádraží nějakých šest kilometrů pěšky a zadarmo. A opět táhnu půl prasete na zádech, i když tentokrát to není tak hrozný jako na Koli.
Vůbec netuším odkud mi má ject autobus. Autobus, který je vlastně převlečený vlak, protože vlak má dnes výluku. Dal si pauzu, dal si pohov a chudák bus to za něj musí oddřít. Ale odmítám se stresovat, na nádraží bude určitě něco napsáno a když ne, tak se zeptám, optám, doptám. Přinejhorším se ztratím, nic horšího se mi stát nemůže. A ztratit se ještě neznamená umřít, jak si mnoho lidí mylně tento pojem vykládá. Ale Fini nejsou blbci a na nádraží je všechno pěkně označeno, dokonce to tam hlásí hned ve třech jazycích. Finsky a švédsky, protože to se musí, protože švédštinu mocní lidé postavili rovněž do pozice oficiálního jazyka země. A pak ještě anglicky, protože Finsko je vždy přívětivé k lidem, co neovládají jeho rodný jazyk.

Kamínečky

3. září 2013 v 10:06 | Lawiane
Ahoj,
vždycky když začínám pracovní týden nebo i jednotlivý pracovní den, mám v hlavě naprostou propast, hlubokou a prázdnou ohledně představy toho, jak to přežijem. Ale pak se to vždycky dá do pohybu, stejně jako vlak, který mě včera přivezl z mého milovaného Tampere zpět na sever do Oulu. Dá se to do pohybu a nakonec je to v pohodě. Tenhle týden začínám pracovat až dnes. To je fér, je to kratší týden. Zítra už je středa a od středy mám vždycky povoleno... Nu, co mám povoleno? Přeci myslet si, že už je pátek. A když dneska už je úterý, tudíž je vlastně skoro středa a tím pádem by se dalo říct, že pátek už je za dveřmi. Takhle tady smýšlím.

Moč v hrnci

30. srpna 2013 v 20:45 | Lawiane
Zítra odjíždím do Tampere za kamarádkou na tři dny. Teď mám kolem sebe všude neskutečný bordel a místo abych si balila, chci hledat na internetu obrázky čajoven. Kdo ví proč. Ale čajovny jsou fajn, kórt, když jsou vydřevené a dřevěné schody vám vržou pod nohama. Chybí mi tady takový ten náš společenský pražský život. Jít večer na víno nebo na kafe. Dřív jsem to tolik nedělala, ale v posledním roce to byla jedna z mých nejmilejších činností. Jenže tady nemám peníze na to, chodit si na víno a hlavně na něj nemám s kým chodit. Ale to je jedno. Víno počká, místo něj tu mám kolo, z kterého jsem dneska málem bezdůvodně spadla. Ale naštěstí jsem nespadla, naštěstí jsem jenom sjela trochu do příkopu a praštila se do nohy. Kolemjednoucí motorkář zíral. Lidé tu běžně nepadají z kola. Finové jsou velmi zdatní cyklisté. Jsou s kolem přímo zžiti. Píší si během jízdy esemesky či dokonce pijí. Ono na tom asi není nic zvláštního, sposutu lidí dokáže psát esemesku, když jeden na kole. Ale já, když jsem sem přijela, byla jsem ráda, že na křižovatce dokážu vůbec rukou ukázat, kam jedu. Teď už taky umím psát esemesku. Jsem na to hrdá. Ale dneska... to byl podraz. Ostatně koně taky často shazují své jezdce, aniž by jim řekli proč.

Suchary se skořicí

29. srpna 2013 v 19:51 | Lawiane
Ahoj,
mám spokojenou náladu. Už celý týden. S pocitem blížícího se konce to tu začínám nevýslovně milovat. Hlavně to nezakřiknout, ale myslím, že pokud mě děti nezačnou nějak zlobit nebo pokud celé září nemíní propršet, mohla bych to v této náladě vydržet až do konce. Snad už čtrnáct dní je tu bez deště. Je tak pozitivní probouzet se ráno a vidět ostré sluneční paprsky nad jezerem. To, že je nebe bez mráčku, však neznamená, že by nebylo třeba nosit mikinu. Sever se nezapře, vítr je studený a na kole vás to profoukne raz dva. Ale ta svěžest... ta je. Představa Arkád Pankrác a našeho Intersparu už mi nepřijde takové terno jako nedávno.

Těti

28. srpna 2013 v 17:50 | Lawiane
Místo T patří D. Abychom si rozuměli.

V zajetí brusinek

27. srpna 2013 v 10:54 | Lawiane
Cítím se několik už několik dní velmi dobře. Poslala jsem mysl napřed a to jí svědčí. Žiju tak v utkvělé představě, že už zítra vlastně odjíždím, i když to vůbec není pravda. Pak mi nic nepřijde tak bolestný a osamělý a všechno je vlastně v tomto směru celkem šumák. Nevyžduje to názor a to je to, oč tu běží, že nic nemá vyžadovat názor a úkolem člověka je jen tak přežívat. Prostě existovat.

Víkend v tichém domě a mistrovství světa v hraní na neviditelnou kytaru

25. srpna 2013 v 15:19 | Lawiane
Finové odjíždí. A nechávají mne samotnou ve svém domě přes víkned. Jedou totiž na chatu, která hnije a kde se spí v obytném přívěsu, protože ten narozdíl od chaty nehnije a v něm není dostatek místa pro všechny. Podle toho, co všechno si s sebou Finové berou a jak dlouho už se pakují, bych si myslela, že odjíždějí nejméně na měsíc či snad, že se stěhují nadobro. Nábytek mi tu naštěstí nechali. (Ale vzali si zahradní židle.) Ráno mne docela zajímalo, co mi tu zbyde za jídlo a jestli skrytě neplánují nechat mě pojít hlady. Ale nechali mi tu toho mnoho, spíš budu mít co dělat, to vůbec zkonzumovat. Mám v mrazáku pizzu. Do zkounzumování všeho mě samo sebou nikdo nenutí, ale já ráda konzumuji a ráda se chopím příležitosti jíst, když nikdo nevidí, kolik si toho dávám do pusy.

Můj finský koláč a tak různě

24. srpna 2013 v 19:17 | Lawiane
Sedím v Hesburgerovi, je to přítel Mekáče, podobně jako KFC, ale to tady nemají, což už jsem vám ostatně někdy říkala. Jsem naprosto vyčerpána, nejraději bych ihned ulehla do postele, ačkoli denní doba tomu neodpovídá a ulehnout nemůžu, dokud poctivě neodcyklistuji zhruba šest kilometrů domů. Dala jsem si tu jedno kafe a budu u něj sedět nepředstavitelně dlouho. Podstatou toho kafe není ho vypít, ale moct tu sedět. Původně jsem si chtěla dát hambáč, ale jedank je o čtyřicet centů dražší a jednak slovo "kahvi" se vyslovuje lépe než slovo "hampurilainen" u kterého se vás ještě obsluha nedejbože může zeptat na konkrétní typ a to už je moc komunikace v jednu chvíli.

Optimistický pohled na zapadákov

22. srpna 2013 v 21:21 | Lawiane
Milí a vážění,
dnes mám tak pozitivní den, že se mi tomu ani nechce věřit. Přímo přetékám optimistickou náladou a to se přitom nic tak fenomenálního nestalo. Jakože by mi třeba cestou do města racek vykálel na hlavu stoeurovku. I když přesně stoeurovku bych teď potřebovala. Proč, dozvíte se za chvíli.

Prosrovnávám všechen čas

21. srpna 2013 v 17:34 | Lawiane
Neusále srovnávám. Půl dne v myšlenkách prosrovnávám. Srovnávám zdejší a domácí poměry. Měla bych se s tim uklidnit, je to úplně k ničemu, protože tim ničeho nedosáhnu, leda spousty prostrovnávaného času. Ale nejde se toho vdzát. Je to jako nemoc. Pomoc!
Kromě srovnávání taky pořád počítám čas, hodiny, dny, minuty... tak celkově. Pořád si říkám... už je středa, zítra už je čtvrtek, pak pátek a pak víkend. Takhle ještě několikrát a budu doma. Takhle ještě jednou a budu v Tampere. A po Tampere ještě čtyřikrát a budu doma. Nejde s tim přestat.

Vrrrr (ah)

20. srpna 2013 v 12:36 | Lawiane
Čas tady podivně utíká. Nebo možná právě neutíká? To je příčina vložení slova podivně do první věty. Když se kouknu zpátky přijdou mi některé věci jako včera a ty, co byly opravdu včera, zase jako dávno. Čas běží, když jsem dopoledne sama doma a myslím si, že udělám hromadu věcí, z čehož nakonec vzejde kuloví. (Už týden si "zítra" luxuju v pokoji.) A neutíká, když jsem doma s dětma, kteřé se zrovna jaly býti trochu neklidné. Neutíká, když jdu na procházku a musím si cestou otevřík knihu a číst si, abych se uklidnila. Mimochodem, tady nejsou skoro nikde žádné lavičky, jediné řešení je číst si na zastávce, i když na žádný autobus nečekáte. Jednoduše protože je tam lavička. Nebo si číst za chůze. To dělám. Snad mě při tom nikdy nesrazí bláznivý cyklista.
 
 

Reklama