co na srdci to na blogu

Zvedám kotvy. Dezinfikuju.

23. ledna 2016 v 21:51 | Lawiane
Tato zima je očividně plná změn. Před Vánoci jsem se navrátila se zaslíbeného severu zpět do rodné kotliny a nyní prodlívám opět v onom velkém městě s řekou a spoustou historických budov, které se zve hlavní. Stýská se mi po jezerech, po mém bytě a po naší české-slovenské partičce, kterou jsme si tam utvořili. Ale tady mám tolik práce do školy a tolik príma spolužáků, že ani nějak není čas o tom přemýšlet. Poslední den jsem se definitivně rozžehnala s Finem, protože on mě nechce a já ho nedokážu brát jenom jako kamaráda. Byl to rozumný a inteligentní konec, sepsala jsem svůj nejdojemnější text, stylově dost na úrovni a jen s jednou chybou v pádové koncovce. Probrečela jsem u toho celou noc (přece nebudu svojí poslední erasmáckou noc spát…) střídavě se snažíc najít útěchu v drhnutí ledničky a vyndávání vlasů z odtoku ve sprše, který asi nikdy nikdo nečistil. Druhý den dopoledne jsem stihla ještě extrémně sychravou procházku k jezeru, které v mlze nebylo skoro vidět a kde jsem se obdivovala ptáčkům a veverce u krmítka, až mne jedna sýkorka podarovala z kloaky. Potom jsem své zavazadlo na kolečkách protáhla velikou břečkou k autobusové zastávce. Nasedla. Probrečela skoro celou cestu z Tampere do Helsinek a náramně si to užila, protože si myslím, že Tampere si zaslouží, aby se pro něj slzelo, a taky je občas lepší mít příjemně bolestný pocit než nemít pocit žádný. Potom jsem nasedla do opět zpožděného letadla. No a teď jsem tady. Nevím, zda je to k něčemu dobré - být tady - ale momentálně to tak musí být.
Další změna je trochu z jiného soudku. Jak jsem byla odejita z Finska, tak jsem byla odejita i z Autorského klubu tady na blogu. Zajímavé je, že se mě o tom nikdo z velkých šéfů ani neobtěžoval informovat. Ticho po pěšině, jen se vám články přestanou zobrazovat na titulce a pak náhodou zjistíte, že je vás víc. Ne, že by můj momentální život závisel na působení v AK, už blogu nepřikládám takovou váhu jako dřív, ale stejně… je toto trochu urážlivé. A trapné ze strany blogu. Docela by mě zajímal důvod. Třeba tu píšu moc finských místních názvů, které velký šéf nedokáže přečíst a to ho frustruje. A chce se mstít. Nebo tu mám málo módních rad a recenziček na knížečky a filmíky, které stejně už někdo zrecenzičkoval desetkrát přede mnou. Čert ví. Každopádně - jak vy ke mně, tak já k vám. A vlastně díky za poslední kapku, která mě přiměla k finálnímu rozhodnutí, protože už jsem tohle zvažovala od podzimu. Těšilo mě, odcházím. Důvodů je hned několik. Tento blog mám už dost dlouho dobu, nějakých sedm let, nepletu-li se. Vzpomínám si, jak jsem před sedmi lety šla vesnicí k nám na koně a přemýšlela, jak se můj blog bude jmenovat. Tou vesnicí chodím stále, tak se situace bude možná opakovat. Ale zpět k tématu… to že mám blog tak dlouho má za následek to, že je tu opravdu velké množství článků, které… jak to jen říct… kráčely ruku v ruce s mým psychickým i rozumovým vývojem… s pubertou, která už je teď snad pryč. A ty staré články nejsou teď zrovna něco, co bych si dala za klobouk. Ty nejhorší výplachy mozku jsem sice už dávno schovala do "rozepsaných", ale i tak je tu pořád značné množství něčeho, co mi dříve přišlo supr čupr dupr kůl, ale dneska mi to spíš přijde jako radioaktivní, závadný odpad. Když jsem je dřív psala, říkala jsem si, že to dělám i proto, abych si za deset let mohla přečíst, jaké jsem v patnácti měla myšlenkové pochody. To však neznamená, že si je musí číst i ostatní lidé. Je nutné to tu vydezinfikovat. Staré články taky obsahují hromady pravopisných chyb, nad kterými se hanbivě rdím. Chyby je rovněž třeba dezinfikovat. Deratizovat. Nejúčinnější dezinfekcí v reálném světě je Savo a ve virtuálním světě tlačítko Smazat. Písmeno S zdá se býti poněkud osudové.
Další bod, proč jsem se rozhodla dezinfikovat: zná to tu moc lidí z opravdového světa a to je nebezpečné. To je tenký led a z toho já se chci dostat pryč. Původní účel měl být ukrytí do anonymity. Jenže anonymita už není. Praskla jako duhová bublina nebo jako panenská blána, pokud má člověk tvořit neotřelá přirovnání. O mém blogu vědí rodiče, kteří sice mají zákaz ho číst, ale nikdy nevíte. Velký bratr vás vidí. Mnoho lidí ví, jaká osoba a jaké jméno patří k téhle přezdívce a to tu jeden pak nemůže pomlouvat ostatní, jak by chtěl, a nemůže si vylejvat srdce, jak by chtěl, protože šance, že si to přečte třeba někdo do událostí zainteresovaný je příliš velká. Proto odejdu do skrytu a dám o sobě vědět jen vyvoleným.
Blog.cz jsem měla ráda zejména pro benevolenci v nastavení, která mi dovolovala vyšperkovat si obal blogu do téměř každého detailu. Jo jo, kolik hodin, potažmo dní a týdnů jsem strávila dobročinným vyráběním volných layoutíků! Jenže složité layoutíky už nefrčí, já sama už nad výrobou designu nehodlám trávit celý den a nepřikládám mu už takovou důležitost. Mimochodem, když jsem si naposledy měnila design, v rozměrech, které jsem původně chtěla nastavit, mi devadesát procent obrázku po straně překryla reklama. Dík! Skvělý upgrade! A že už se tomu ani nedivím…
Taky jsem měla celkem ráda, jak je zdejší komunita početná a docela zajímavě spolupracuje a sdružuje se. Že jaksi blog.cz není jen něco, co vám umožní udělat si stránky zadarmo, ale že vám dá i možnost se zviditelnit a zapojit se do dění, pokud budete dostatečně zajímaví, originální, dobří… to bylo motivující. Svého času. Jenže když poslední dobou sleduji, čemu se tu teda v praxi dostává zviditelnění, je mi jasné, že na seznam vyvolených velkého šéfa už asi nepatřím. Všechny ty články dne, které jsou většinou v bulvárním duchu (sami mnohdy ani ne, ale minimálně jsou v bulvárním duchu prezentovány velkými šéfy), všechna ta krása na Krásné a reklamky na Prásk či tn.cz (Aktuální výběr, co za články mi to tu nabízí: Neuvěřitelné! Žena tvrdí, že měla sexuální poměr s duchem. PRÁSK: Koncert SuperStar. Neuvěřitelný případ: Zrůda v nemocnici okradla ženu v bezvědomí! Porno: Jaký má vliv na zdraví a vztahy? Erotické desatero: Tohle se nám líbí v posteli! NOVÝ DÍL VÝMĚNY MANŽELEK: Mladí manželé v nenávisti, dluzích a s dětmi = výběr šesti nadpisů z dvanácti. Kvalita.) Hmm… díky, ale asi ne.
Svému psaní se chci věnovat i nadále, ale tentokrát na čistém vzduchu. Tenhle blog šel se mnou kus života a mám ho ráda, poznala jsem tu mezi blogery několik skvělých lidí, se kterými už se znám i osobně. Až si založím své nové hnízdečko, spřízněným duším se ozvu a myslím, že mě podle rukopisu poznají. Jinak asi nadešel čas spálit mosty a zveřejnit tu poslední článek. (Hlavně nepropadat nostalgii! :o) Dezinfekci zdar! Velký šéf ať se tu utopí v recenzích na rtěnky a v radách "jak na mastnou pleť"! Já napínám plachty a vyrážím novým končinám vstříc. Jitřní poutník je připraven.

Vaše královna Osamělých ostrovů

Zase jenom přelud

11. srpna 2015 v 23:51 | Lawiane
OMG… chtěla jsem si udělat pohodový večer a místo toho jsem zase zabředla do přemýšlení, které nevede k ničemu dobrýmu. Proč jsou lidský vztahy tak složitý? Proč jsou lidi tak složitý? Asi aby život nebyl nuda. Proč řeším tyhle trapňoučký pubertální výlevy typu "on mi nepíše"? To je hrozné, jak zase došlo i na mě. Měla bych mít nějaké vznešenější a více povznášející cíle. Nějaké nadosobní. Sakra.

Špatná vlastnost

5. května 2015 v 16:00 | Lawiane
Ou gád, zdravíčko přátelé,
doufám, že se máte dobře a o něco méně hekticky než já.
Prozradím vám teď jednu mou chybnou charakterovou vlastnost, která dělá mé dny hektičtější, než by bylo nutné. Má na svědomí i to, že na blogu byla taková pauza.
Ona špatná charakterová vlastnost by se dala popsat jako absolutní neschopnost zařizovat absolutně důležité věci včas. Prostě to neumím. I když bych chtěla. I když vím, že je to důležité. Že mi o to fakt jde… prostě se nějak omylem zacyklím, až přijde to nechtěné uvědomění "jejda, ono už je po deadline"

Sny s hlavou dolů

13. dubna 2015 v 17:07 | Lawiane
Poslední dobou se mi toho zdá více podivně divného, než normálně divného. Tak třeba:

- S kamarádkami jdeme do čajovny, ale kamarádka č. 1 má problém. Nesmíme jít do té naší oblíbené, protože tam půjde i její děda, kterého ve skutečnosti neznám. A ona a děda nesmí být na stejném místě, ve stejném podniku. Děda to totiž zakázal. Trochu mě mrzí, že musíme nejoblíbenější čajovnu opustit, ale to ještě netuším, že ani to nestačíme. Děda už stojí ve dveřích. A je naštván, že nás vidí. A já jsem naštvaná z toho, jak může někoho naštvat jen naše nevinná existence na stejném místě. Je to ponižující. Nic jsme mu přeci neprovedly. A vedle pokladny stojí nějaký hrnec plný špaget, špaget se zelenou omáčkou a já už nevím, kdo začal, ale najednou po sobě děda a já v lítém boji házíme v čajovně špagety se zelenou omáčkou. Začíná to být skoro násilné, ale nikdo to neřeší. Hranice mezi zábavnou hrou a bitkou je kolísavá. Děda dostává několik zásahů zelenými špagetami do obličeje a já rovněž. Nakonec se s kamarádkami usazujeme ve vedlejší místnosti čajovny. Asi jsem tedy vybojovala remízu.
Potěšení ze zasáhnutí nepřítele těstovinami do obličeje bylo však silným dojmem ze snu.

Odota minua...

29. března 2015 v 22:10 | Lawiane
Dneska mám úplně chuť napsat báseň, i když to už pár let z principu nedělám, pokud to není domácí úkol. (Pak mne vždycky nečekaně potěší, jak je psaní básní vlastně bezva.)
Sice bych měla dělat několik referátů do školy, ale potřeba se vyzpovídat je silnější. Takže:

Večerní hic v mozku

2. března 2015 v 23:43 | Lawiane
Je pozdě večer. Zana by měla jít spát, ale nemůže, protože jí hicuje mozek. Taky by měla psát úkol o dalších literárních periodikách z dob komunismu, ale nemůže - protože všechno je lepší než toto. Hicuje mi mozek, protože se do něj během posledních dvou hodin dostalo moc nových a zásadních informací.

Mluvící hovna

22. ledna 2015 v 12:59 | Lawiane
Tři prdele sraček! Chtěla jsem se držet předsevzetí, že tu nebudu používat sprostá slova, jenže když je jeden v nečem perfekcionista, ale jeho mozek zjevně nemá na to být perfektní... pak může být leda tak vytočený, když ne perfektní.
Chápete, že původem tohoto mého nezměrného rozčilení je dvojka z jedné zkoušky? Asi si řeknete: Dvojka je přeci cajk! Hlavně, když člověk projde. I trojka je přeci cajk.

Nadšena ze svého nadšení

11. ledna 2015 v 22:40 | Lawiane
Ahoj, jsem tak nadšena ze svého nadšení, že odkládám nutné psaní seminárky a jdu pasát nadšenecký článek při vínku a svíčce. A z čeho, že to jsem tak nadšena, kromě toho nadšení samého?

Vlastně ani nevím. Z nových vidin a okruhů a zjištění a tak vůbec. Něco z toho jsou prkotiny a něco zase utopie a dohromady to dává celkem šťastný celek!

Aamukahvi a noční čaj

14. prosince 2014 v 23:41 | Lawiane
Některé věci slušné slečny na internet prostě a jednoduše nepíšou…, jenže když si jeden vede blog a navíc není přirozeně tak úplně puhelias, a proto všem na otázku "Jak bylo ve Finsku?" odpoví jenom "skvěle", potom to svádí psát i věci, co by se psát neměly, protože ventilace je třeba a vzduch sám o sobě někdy příliš těžký.

Věty

29. listopadu 2014 v 0:15 | Lawiane
Je půl dvanáctý, půl hodina do půlnoci... nějak jsem si navykla na tradici, že před půlnocí se spát prostě nechodí, takže... Co s načatým večerem?
Nadchla mě myšlenka začít psát článek rovnou do editoru blogu místo obvyklého psaní do wordu... Je to tak vzrušující - ten pocit, že vám to celé může ve vteřině zmizet! Pak bych se třeba mohla zapojit i do tématu týdne a začít to psát "Ještě jednou".
Chtěla bych, aby některý věci už byly. Aby už bylo pak jasný, že byly a nemusela jsem se bát, že třeba nebudou. Tahle polemika o budoucnosti zabírá v posledních dnech 99% mých myšlenek. Pokud zrovna nečtu studii o tom, jak se svrchuužité slovo editor stalo neologismem v přechodu od označení činitele, k označení tohoto neživého políčka počítačové sféry bytí.

Fragmentární

14. listopadu 2014 v 21:59 | Lawiane
Moikka,
po sto letech volný večer bez nutnosti tvořit referát na básničky nebo kulturně sedět někde na kafi a snažit se konverzovat finsky.
Z nevysvětlitelného důvodu mi v pokoji hraje francouzská hudba a navozuje atmosféru, jež mě nabádá oživit blog. Takže hurá na to! Asi to bude… jak jen se tomu říká… jo - fragmentární článek.

Tak nějak zas a znova

5. října 2014 v 22:02 | Lawiane
Koupila jsem si letenku.
Koupila jsem si lístek na koncet kapely, kterou poslouchám celé léto a nevýslovně žeru hlas jejich zpěvačky.
Vzala jsem ho ještě kámošce. Chlapec se pochlapil a koupil si lístek taky.
Ta letenka je do Finska. Ten koncert je taky ve Finsku. Bude to pařba vsedě.

Tak nějak mám z toho nevýslovnou radost, až tento článek nabyl minimalistické podoby.
Jenom jsem chtěla říct, že věci se daly do pohybu. Že já jsem se dala do pohybu. Že jsem dlužna peníze na všech frontách a do Vánoc zase nebudu mít v Praze na pivo.


Mitä elämä tuo,
se tulkoon minun luo,
Virheen mahdollisuus ihmisyydelle sisällön suo
Me ollaan samaa tuhkaa,
samaa kevyttä ilmaa,
Joten rauha nyt,
tää maailma on vihaan kyllästynyt

Co život přinese,
jen ať to ke mne přijde,
Možnost chybovat podstatou lidskosti,
My jsme stejný popel,
stejný lehký vzduch,
Proto teď klid,
tento svět je znechucen nenávistí.

Jsem Máchův sychravý říjen

30. září 2014 v 22:39 | Lawiane
Ach, já bídná žena - trávím večer s potkanem a praženými slunečnicovými semínky a nechápu, jak mohly děti Pevensiovi psychycky zvládnout návrat z Narnie.

Toivottavasti

15. srpna 2014 v 8:50 | Lawiane
Dneska je venku jako v říjnu. Uvláčená pole a mraky moc nízko. Modré kopce v dálce.
Vyvolává to pocit nostalgie. Nostalgie pro nostalgii samotnou.
Že už tu nějak není přítomna Narnie. I když ji nikdo nevyhnal, i když vlastně ani sama neodešla. Už není přítomen ani Ital. Myšlenky na šikmou věž, na chlupatou hruď, na pubertálně romantickou povídku. Není přítomen ani můj ještě pubertálnější fantastický román, který jsem díky bohu nikdy nedopsala a který jsem si právě chtěla s chutí přečíst, leč on je na jiném počítači. Není přítomna ani nikdy nekončící sžíravost z toho, že mě můj kámoš nechce. Není přítomen už ani on jako kámoš. Už dlouho. Tak dlouho, že už na tom není ani nic bolestného. Vyčpělo to natolik, že zpětně vůbec nechápu, co jsem na něm viděla a proč jsem ho chtěla. Trochu mě děsí můj předešlý vkus. :o A tak vůbec… co to bylo za nemoc mozku? A proč se mi teď po roce několikrát zdálo, že spolu chodíme, když o něm už vůbec nepřemýšlím? Mozek je nevyzpytatelné zařízení.
Momentálně se na stole právě zpřítomněla večeře.
Není přítomno nic, co by mě mělo sužovat, ale na druhou stranu ani nic, co by mě mělo extrémně těšit. Nic mě nesužuje, ale pak jsou jeden den mraky moc ocelově modré a člověka přepadne nostalgie a ani neví po čem.
Po Cerdicovi Diggorim?
Už není nostalgično a zamračeno. Už je slunečné ráno. Tak slunečné, že to ze mne docela odehnalo včerejší splín. Nutno podotknout, že tenhle článek zase píšu několik dní.
Zaprvé - Miluju ranní kafe v nerezovém hrnečku. Dneska taky miluju vrátit se domů v osm ráno a mít už zařízené hned dvě důležité věci. A uvařené to kafe. Skoro závidím pracujícím lidem, že tyhle rána vídají, zatímco já spím. Musí mít skoro ideální život.
Zadruhé - nesnáším slovo "toivottavasti". Je to pěkný sráč, i když se tak netváří. A ano, neměla bych být sprostá, ale ono to nejde. Včera se mi zase báječně pokazil vnitřní klid. Příští týden jedu do Finska a tentokrát je to dosti rozporuplné. Chtěla bych, aby to bylo jako moje první cesta tam. Žádné vedlejší konotace. Jenom čistě Finsko. Myšlenky na jeho les, vzduch. Žádné myšlenky na hrudníky Finů a tak podobě. Žel bohu myšlenky na finské hrudníky se nedají zahnat. Fajn. Ať mě radši Ňomopodi ulechtají k smrti! Proč k sakru nemůže být doma? Proč lidé někdy vůbec nespolupracují. Jednou za rok jedu do Finska a on nemůže být doma. No jasně, kdo by trčel o dovolený doma…? Možná, kdybych se s ním předem normálně dohodla, kdy mám přijet, tak by nebyl fuč. Jenže, jak se s někým máte domluvit, když vám odepisuje po sto letech. Možná, kdyby o mě stál, tak by mi neodepisoval po sto letech.
To přejde. Za týden budu touhle dobou v Oulu. To bude super. Oulu nemá žádné špatné konotace. Stejně by to nakonec k ničemu nevedlo. Když to k tomu nevedlo ani v Praze. Nééé, to není fér! Zbavte mě toho stavu, kdy víte, že někoho mít nebudete a natruc nikoho jiného nechcete. Třeba se jednou vezmeme. :D Na tohle by mi Andrejka řekla, že jsem úplně blbá. :D
Ale to slunečné ráno tomu vážně pomohlo, zase se začínám těšit na tramvajové zastávky v Helsinkách.
Ok, Fin odejel, bylo mi smutno. Ale těšila jsem se, že se třeba v srpnu uvidíme. Pak mi řekl, že asi pojede zrovna pryč. Fajn, těšit jsem se přestala, ale pak to bylo zase ok, člověk zapomíná, zapomínám jeho hlas a tramvajové zastávky v Helsinkách jsou přeci mnohem důležitější. Jenže pak - ou jé - nikam nepojede. A když jsem se s blížícím datem zase začala těšit. (A jako debil si dokonce koupila novou podprdu… né, vůbec jsem si ji nekupovala kvůli tomu. Koupila jsem si ji čistě proto, že byla křiklavě růžová, přímo ohavně růžová a levná. Naplnila jsem tak svou dětskou představu o vlastní dospělosti. Vždycky jsem si představovala, že až budu "velká", budu mít růžovou podprdu. Tak teď ji mam, ne že by to něčemu pomohlo…) Vždycky když mi sám od sebe napíše, tak si říkám, že by se konečně něco hnulo k lepšímu. Prý, kdyže to přijedu. Ou jé, že by se konečně začal zajímat? Aha… toivottavasti, snad mi nebude vadit, když nakonec zrovna v tý době pojede s kámošema pryč. Jako… jestli mi to nebude vadit? Jasně… vůbec. To mu to mám jako zatrhnout nebo co? Tak člověk nakonec jenom chvíli čumí na tu zprávu, desetkrát napíše odpověď, pak to zase desetkrát smaže, protože to bylo nejspíš gramaticky špatně a možná i nesrozumitelný a nakonec napíše jenom prosté "ookoo" a přidá k tomu ještě přihloupě usmívajícího se smajlíka, který má dotvrdit, že mi to vůbec neva.
Alespoň, že to slovo ookoo je tak krásně symetrický, ne jako oukej. Ale oukej je taky dobrý. Jsou horší slova. Třeba to svrchu načaté toivottavasti. Je tak zrádné, že se vlastně asi nedá přeložit do češtiny. Slovník na něj sice říká, že je to "doufejme", jenže doufejme je rozkazovací způsob od slovesa doufat, kdežto toivottavasti je příslovce. Nejprve od slovesa "přát si", kam se přidá koncovka, aby se z toho udělala forma slovesa připomínající přídavné jméno a z toho pak ještě příslovce. Takže by to mohlo být něco jako "doufajícně". No to je jedno. Každopádně, ve vetšině případů, kdy mi tohle někdo napsal, znamenovalo to takovou tu skrytou zradu. Takový to, že vlastně říká ne, ale je blbý říct, ne, tak řekne, že snad ano, ale přitom to ano vůbec neznamená. Toivottavasti je jenom hezký obal, když chcete říct sračku. Výrazy nejistoty jsou nežádoucí. Mělo by se říkat jenom ano a ne. Žádný možná, žádný snad, co stejně znamená ne. Mám na ně alergii. Všichni Finové pořád říkají toivottavasti. Toivottavasti na každém rohu. Měl by jim to někdo zatrhnout. Možná to někteří s tím slovem myslí upřímně, ale stejně je to slovo ve své podstatě zrádce.
Chci ho vlastnit se vším všudy alepoň na jednu noc. Ale toivottavasti hovno!

A nesmím zapomenout koupit pexeso dětem.

Nechápu, proč se mi dnesk azdálo, že mi volal mámin přítel z mládí, který vůbec neexistuje, měl divné německé jméno a byl to kněz. Chtěl mi po telefonu sdělit, že všechno, co dělám, nasvědčuje tomu, že jsem satan.

Tohle mě neba

18. července 2014 v 12:20 | Lawiane
Řekla jsem si, že ty prázdniny musím začít prožívat víc pozitivně. Tak jsem si změnila design na bílý à to mi určitě pomůže. Ale je hezký, ne?

Lähtövalmiina

6. července 2014 v 23:51 | Lawiane
Ahoj… …snažila jsem se vymyslet nějaký pozdrav, na který by šel udělat oduševnělý rým - jako hezký začátek článku, ale se ei onnistunut , takže bez rýmu. Možná se místo rýmu bude hodit krátká story o rýmu. Byl jednou jeden ruský lingvista, co přijel do Prahy na návštěvu, někdy hluboko dávno, třeba konec devatenáctého století, ale možná taky jindy. Vystoupil z vlaku a první co viděl, bylo knihkupectví a ve výloze veliká kniha s názvem O rýmě. Jako o té nemoci, ale nemoc z povolání toho lingvistu donutila myslet si, že je to kniha o básnictví a o rýmu a že je úžasné, že Češi mají tak tlustou knihu na toto téma. Byl tím tak okouzlen, že se tu usadil natrvalo. A víte, co je na tom smutné? Že už si nepamatuju, kdo to vlastně byl. Možná Jakobson. Možná. Ale vy asi stejně nevíte, kdo to je, ani kdo jsou ti druzí, takže to je jedno.

Třikrát "jé" a pětkrát "né"

26. června 2014 v 11:56 | Lawiane
Z čeho má člověk radost? Například z toho, když mu začnou prázdniny a ještě poslední zkoušku, o které myslel, že ji třeba neudělá, zakončil jedničkou. Ou jé - ten pocit svobody, kdy už nemusíte do hlavy hustit žádné věci typu "inkorporace jedné propozice do pozice participantu propozice jiné" což je navíc jenom nadpis. Připadám si skoro jako po maturitě, to jsem měla tolik plánů, že jakmile se nebudu muset učit, budu dělat tohle a támhleto (úplně živě si pamatuju, jak jsem plánovala začít si šít středověké oblečky, když vůbec šít neumím) a pak jsem stejně dělala velký prd. :D Ale tentokrát… tentokrát se budu o prázdninách dobrovolně učit - slovíčka a tak a konečně si přečtu nějaký pohádky ve finštině, co jsem si jich koupila v antikvariátu hned několik knih po dvacetikoruně a ještě jsem se jich ani netkla. A dneska můžu pařit hru, konečně! Připustit všechny jednorožce! :D To je taky pádný důvod k veselí.
Ne, teď vážně a konec veselí. Uběhlo pár dní a prvotní radost ze syntaxe vyprchala.

Jsem jako chodící reklama

1. června 2014 v 23:54 | Lawiane
Občas si připadám, jako kdybych byla nějaká chodící reklama na Finsko. Jako takové ty veliké chodící plyšové domečky, které pochodují po Pankráci v okolí České spořitelny, a jejich plyšová zaprášená vizáž vás má přimět začít spořit s Českou spořitelnou. Nebo obří plyšoví žraloci, co mají cizince nalákat na thajské masáže na Staromáku. Žralok vám ukousne nohu a už vás nikdy bolet nebude. Ty bych vzala harpunou. Doufám, že mě někdo za mé "reklamní chování" taky nebude chtít vzít harpunou. Ne, vážně… myslím, že by mi Finsko mělo začít platit. :D Vidíte, už mi můj blog začíná vypadat jako reklama na Finsko… Finko na každém řádku a to jste to ještě nedočetli do konce. :D

Čokoláda

13. května 2014 v 5:54 | Lawiane
Už podruhý v tomto týdnu se pokouším začít psát článek přibližně v půl pátý ráno. To je silně podezřelé. Já - takový spáč, který by před devátou nevytáhl nohu z postele! :o
Něco visí ve vzduchu. A visací zámek to nebude. :D Ha, už se mě další cizí člověk ptá, jestli bych mu neporadila, jak udělat přijímačky na finštinu. Asi ze mě bude brzo slavný rádce. :D Ale to s mým spánkem/nespánkem zrovna dvakrát nesouvisí.

Cvičení pro dvoukorunu na zemi

6. května 2014 v 23:58 | Lawiane
Zdravíčko
Už zase čtu literaturu 19. století a nevydala jsem se cestou A ani cestou B, což mi momentálně dost vyhovuje. To kdyby někoho zajímal výsledek minulého článku.
A teď hurá pod perex. Perex, perex, perex! Milujeme perex, ale nemilujeme peroxid.
 
 

Reklama