Kecy v kleci

8. března 2016 v 20:57 | Lawiane
Tyhle řádky neznamenají, že by se zlomená hůl zázračně scelila. Znamenají jenom to, že mám chuť vysvětlit neviditelným čtenářům svojí momentální asociální situaci a zatím jsem nenašla žádné lepší místo, kam to napsat. Menu se nevrátí!
Včera jsem si uvědomila jednu změnu, kterou můj život v poslední době prošel. Zjistila jsem, že se v současnosti asi nedovedu bavit s nikým jiným než se svými spolužáky, aniž bych si při poslechu sama sebe nepřipadala jako šprt. Jak k tomu tak člověk přijde, že si zvnějšku připadá jako šprt, ale zevnitř vůbec?



Ach, ty státnice. Ach, ta bakalářka. Ach, ty přijímačky. Ach, ten nekonečně dlouhý seznam povinné četby. Můj plán na několik dalších měsíců - pravděpodobně až do září - vypadá přibližně takto: denně bych měla přečíst jednu knihu a stejně všechny povinné položky nezvládnu (což je vážně motivující). Čtení typu "těď přeskočím deset stránek" je celkem běžný jev, zvláště čtete-li nějakou schizofrenní knihu, kde je vypravěč na čtyři části a vůbec ji nechápete, ani když nic nepřeskakujete. Takže si k ní pak musíte najít ještě druhou knihu, ve který vám nějaký chytrý literární vědec, pravděpodobně již zesnulý, vyloží, o čem ta kniha možná byla. Jenže tahle druhá kniha už taky není započítaná do studijního plánu. Deprese narůstá.
Jedna kniha denně je možná trochu úchylná, ale sama o sobě ještě ne tak tragická. Horší je, že souběžně s procesem čtení se člověk musí naučit ještě všechny věci, co během třech let bakaláře měl. Respektive… naučit se je podruhé, protože dvacet druhů příslovečných určení, co jsme se učili v prváku, si momentálně vážně nepamatuju. Ani milion jmen pánů, co řekli něco o stylistice, a my se ty jejich výroky musíme učit jako nějaký posvátný přikázání. Připadám si jako před stonásobnou maturitou. A závidím lidem, co mají jednoobor nebo minimálně nemají dvoje státnice v jedno zkouškový. Víte co? Dvouobor je pěkná zrada. Sice bych měla mít češtiny teoreticky jenom půlku oproti jednooborovým, ale státnice jsou stejný. Pomyslná výhoda je, že jsem během studia měla míň povinných předmětů… jenže ty věci, co se braly v těch nepovinných, budou u státnic stejně. Takže se je musím doučit sama nebo na ty předměty chodit, i když nemusím. Fakt fér systém.
To by bylo k vylíčení mého nynějšího životního stylu.

Jestli se někomu zdá, že mluvím pořád jenom o škole, má pravděpodobně pravdu. Je to čistě proto…
…že nestíhám plnit výše zmíněný plán, ačkoli se mu věnuju skoro pořád. A mám potřebu si někomu postěžovat, protože mě to hluboce zneklidňuje.
…že mě plnění plánu zrovna baví, protože mě baví můj obor a protože mě zajímá. Lidé často mluví o věcech, co je baví a co je zajímají.
… že prakticky nedělám nic jiného a tudíž nezažívám nic jiného, než že čtu, píšu bakalářku a snažím se si do hlavy narvat celou českou literární historii.
V praxi to pak vypadá, že když se začnu bavit s nějakým novým člověkem a dotyčný má potřebu vyzvídat, jak naplňuji svůj život, volný čas a jaký jsem měla den, moje odpovědi se zoufale opakují, až si připadám dost blbě. Sama před sebou ne, ale před cizími lidmi, kteří neví, jaký tohle je a myslí si, že to všechno dělám nějak nadstandardně z vlastní vůle. Ne ze strachu, že mě vyhodí.
"Ahoj, jaký jsi měla den?"
"No, asi stejný jako včera. Celý den doma píšu baka."
"Ahoj, jak se máš?"
"Ahoj, právě jsem v šoku. Dočetla jsem knihu, kde hlavní postava zabila svou šestiletou dceru a potom i sebe."
"Můžeme si na jaře udělat výlet na kolech."
…je mi blbý říct na plnou hubu, že až do září žádný kola moc nespadají do mého časového rozpočtu a že mě vůbec nezajímaj. A že vlastně asi radši než na kole, sedím vážně doma s tou knihou…

Snesitelné prostředí, kde si připadám normálně, je budova školy, protože když zrovna nemám v uších sluchátka s audioknihou, ve které někdo předčítá erotické scény z bordelu (pořád povinná četba), slyším lidi okolo řešit přesně ty samý problémy. Nikdo nemluví o kolech. Úleva. Degenerace generace.
Pryč k jinému tématu. Občas mám chuť s tím studiem praštit, ale když si představím, že bych měla přijít odpoledne domů z nějaké práce typu prodavačka v Bille, uvědomím si, že mě to psaní seminárek vlastně baví a naplňuje a představa myšlenkově volných večerů je vlastně i tak trochu děsivá a neuspokojivá.
Taky splétám únikové plány pro případ, že nezvládnu tenhle rok státnice z češtiny nebo mě nevezmou na magistra. Sice by to bylo primárně nemilé a drahé, ale sekundárně by prodloužení studia ještě o rok bylo vlastně docela příjemné. Znamenalo by enormní nárůst volného času. Třeba by to byla jedinečná příležitost k napsání knížky. Nějak se mi vrací potřeba tvorby s většími ambicemi.

Poslední věc ke sdělení. V lednu jsem stihla jeden velmi krátký a opět mnou ukončený románeček. Neb mě v lednu ještě tak strašně netížil seznam četby (protože jsem se pořád neodvažovala ty knihy počítat) a naopak mě tížila tesknost po ztrátě nadějí na Fina (kterou teď zmírňuje to, že pořád musím myslet na knihy). Zkrátka pod těmito okolnostmi mě zaujal jeden pán, protože mi na fotce připomínal Fina (to je dost blbá záminka) a fotka byla obložena spoustou romantických a oduševnělých slov jako je lososový chlebíček obložený kadeřavým salátem. Teď můžete hádat, kde jsem ho asi sebrala…
Pravda je, že mě romantický slova vždycky nějak přitahovaly, ale spíš jako nějaká mlhavá představa ideálu. Když se pak někdy dostaví doopravdy, obvykl mě akorát vykolejí, přijdou mi směšný, nemístný, chorý a já nevím, jak na ně adekvátně reagovat. Pán byl duševně dost na úrovni, trochu ezo a tak. Zpočátku jsem ani nemohla uvěřit tomu, jak si rozumíme. Věci, o kterých obvykle s nikým nemluvím, protože si myslím, že by si dotyčný myslel, že jsem nějaká jetá, tenhle pán říkal sám od sebe. Bylo to fascinující a zdálo se, že by to mohlo mít hloubku. Problém byl v tom, že pán moc neměl krk a měl hlavu dole širší než nahoře. Požadavek na rovnoměrnost partnerovi hlavy je asi banalita a měla bych se ho vzdát. Jenže kromě toho taky značně funěl při líbání. A funění, navíc bez krku, prostě není moc sexy. Moje degenerace literaturou se zase projevila, četla jsem zrovna Čapkovu Válku s mloky a ten pán mi začal připadat úplně jako ti mloci - že mě svým funěním ukrajoval, jako mloci ukrajovali zemskou pevninu. Nicméně duševní souznění bylo pořád výzva, přes krk bych se snad i přenesla, pokud by se pán hodlal soustředit na smysluplné duševno. Jenže pán chrlil komplimenty, chválil na třetím rande barvu mojí podprsenky a snažil se z ní odvozovat můj charakter. Jsem ráda za svoje uzemňovací schopnosti a reakci v podobě "Jo, taky ji mam ráda, je z Finska a koupila jsem si ji, protože byla ve slevě." Jenže to pokračovalo rozebíráním líbání a odvozování mého charakteru od i toho. Potom reflexí držení rukou. Těžce vřelá a oblbující slova zavánějící donjuanstvím. Pán chtěl, abych ho taky chválila, když on pořád chvílí mě. Pak to došlo k divným romantickým smskám (protože maily jsou málo osobní a držení rukou je třeba rozebírat přes sms), které jsem zase uzemňovala jako kvalitní hromosvod. Pán začal tlačit na pilu, můj hromosvod ho už asi trochu štval a chtěl, abych se rozhodla vletět mu se svou zářivě růžovou podprsenkou do postele co nejdřív. Aby mě mohl ohlodat jako gigantický mlok. A víte, co je na tom nejlepší? Že jsem pánovu fotku obloženou romantickými slovy našla znova. Pána asi baví mazat med kolem huby deseti ženám najednou. Něco, co se zdálo, jako velká oduševnělost prasklo stylem nafukovacího balónku. Je třeba rozlišovat mezi hloubkou a mezi medem, který slouží jako mucholapka. Ale stejně byl dost těžko odhadnutelný. Asi proto, že sám té své hloubce nejspíš pořád věří. Jsem ráda, že jsem se z toho vymanila dřív, než mne mlok stihl pohltit. Zvláště ráda jsem po tom, co se ani neobtěžoval nijak reagovat na mojí zprávu se slušným vysvětlením mého ne. Zajímaví lidé.
Takže shrnutí na konec: zdá se, že poslední měsíce ze mě dělají šprta a feministku. Zatím na shledanou. Někdy se odněkud zase ozvu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Silwiniel Silwiniel | Web | 9. března 2016 v 6:59 | Reagovat

Je to těžký, ale já věřím, že se to rozhodně vyplatí. Teď mluvím z pozice člověka, který z vš odešel a dělal tu prodavačku :D Takže myslím, že je lepší se učit do zblbnutí, než pak hledat blbou práci, která člověku nedává žádný smysl. Stejně jeden semestr trvá tři měsíce, není to tak nekonečný, jak se to zdá, brzy to bude za tebou! A myslím, že nikdo nepřečte všechny knihy, je to spíš o tom přečíst si někde obsah, knížku si prolistovat a to by mělo v pohodě stačit.
S tím pánem je to teda blbý :-? Hlavně, že jsi ho prohlédla včas!

2 Cayenne Cayenne | E-mail | Web | 9. března 2016 v 7:28 | Reagovat

V některých ohledech mi mluvíš z duše. Třeba to, že knihy zabily poslední zbytky stesku po Finovi. A přitom se za to na ty knihy nemůžu zlobit! Tu pokladní ve finském Lidlu bych stále nechala jako poslední možnost, máme přece na víc! S tím pánem je to blbý, ale možná je lepší nechat to chvíli uležet, třeba se někdo příhodnější vyskytne v příhodnější čas (třeba v říjnu?). Jen si říkám, abychom pak neměly cosi jako "syndrom madame Bovary", která toho přečetla tolik, že ta láska ve skutečném světě ji už pak nějak neuspokojila...

3 Lawiane Lawiane | Web | 9. března 2016 v 9:02 | Reagovat

[2]: ale však v těch knihách co čteme, tak láska teda moc dobrá není. :D

4 Zdebra Zdebra | Web | 24. března 2016 v 19:30 | Reagovat

Erotické scény z bordelu? Co to "čteš"? :D
Držím palce a věřím, že to všechno zvládneš.
Pán mi taky někoho hrozně připomíná. Asi.

5 Ďábelská Victoria Ďábelská Victoria | Web | 26. března 2016 v 6:12 | Reagovat

Ahoj píšeš špatně tvou adresu blogu...:)
Jinak nádherný blog...Spřátelíš?

6 Lawiane Lawiane | Web | 26. března 2016 v 15:23 | Reagovat

[4]: Obsluhoval jsem anglického krále jsem četla. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.