Leden 2016

Zvedám kotvy. Dezinfikuju.

23. ledna 2016 v 21:51 | Lawiane |  co na srdci to na blogu
Tato zima je očividně plná změn. Před Vánoci jsem se navrátila se zaslíbeného severu zpět do rodné kotliny a nyní prodlívám opět v onom velkém městě s řekou a spoustou historických budov, které se zve hlavní. Stýská se mi po jezerech, po mém bytě a po naší české-slovenské partičce, kterou jsme si tam utvořili. Ale tady mám tolik práce do školy a tolik príma spolužáků, že ani nějak není čas o tom přemýšlet. Poslední den jsem se definitivně rozžehnala s Finem, protože on mě nechce a já ho nedokážu brát jenom jako kamaráda. Byl to rozumný a inteligentní konec, sepsala jsem svůj nejdojemnější text, stylově dost na úrovni a jen s jednou chybou v pádové koncovce. Probrečela jsem u toho celou noc (přece nebudu svojí poslední erasmáckou noc spát…) střídavě se snažíc najít útěchu v drhnutí ledničky a vyndávání vlasů z odtoku ve sprše, který asi nikdy nikdo nečistil. Druhý den dopoledne jsem stihla ještě extrémně sychravou procházku k jezeru, které v mlze nebylo skoro vidět a kde jsem se obdivovala ptáčkům a veverce u krmítka, až mne jedna sýkorka podarovala z kloaky. Potom jsem své zavazadlo na kolečkách protáhla velikou břečkou k autobusové zastávce. Nasedla. Probrečela skoro celou cestu z Tampere do Helsinek a náramně si to užila, protože si myslím, že Tampere si zaslouží, aby se pro něj slzelo, a taky je občas lepší mít příjemně bolestný pocit než nemít pocit žádný. Potom jsem nasedla do opět zpožděného letadla. No a teď jsem tady. Nevím, zda je to k něčemu dobré - být tady - ale momentálně to tak musí být.
Další změna je trochu z jiného soudku. Jak jsem byla odejita z Finska, tak jsem byla odejita i z Autorského klubu tady na blogu. Zajímavé je, že se mě o tom nikdo z velkých šéfů ani neobtěžoval informovat. Ticho po pěšině, jen se vám články přestanou zobrazovat na titulce a pak náhodou zjistíte, že je vás víc. Ne, že by můj momentální život závisel na působení v AK, už blogu nepřikládám takovou váhu jako dřív, ale stejně… je toto trochu urážlivé. A trapné ze strany blogu. Docela by mě zajímal důvod. Třeba tu píšu moc finských místních názvů, které velký šéf nedokáže přečíst a to ho frustruje. A chce se mstít. Nebo tu mám málo módních rad a recenziček na knížečky a filmíky, které stejně už někdo zrecenzičkoval desetkrát přede mnou. Čert ví. Každopádně - jak vy ke mně, tak já k vám. A vlastně díky za poslední kapku, která mě přiměla k finálnímu rozhodnutí, protože už jsem tohle zvažovala od podzimu. Těšilo mě, odcházím. Důvodů je hned několik. Tento blog mám už dost dlouho dobu, nějakých sedm let, nepletu-li se. Vzpomínám si, jak jsem před sedmi lety šla vesnicí k nám na koně a přemýšlela, jak se můj blog bude jmenovat. Tou vesnicí chodím stále, tak se situace bude možná opakovat. Ale zpět k tématu… to že mám blog tak dlouho má za následek to, že je tu opravdu velké množství článků, které… jak to jen říct… kráčely ruku v ruce s mým psychickým i rozumovým vývojem… s pubertou, která už je teď snad pryč. A ty staré články nejsou teď zrovna něco, co bych si dala za klobouk. Ty nejhorší výplachy mozku jsem sice už dávno schovala do "rozepsaných", ale i tak je tu pořád značné množství něčeho, co mi dříve přišlo supr čupr dupr kůl, ale dneska mi to spíš přijde jako radioaktivní, závadný odpad. Když jsem je dřív psala, říkala jsem si, že to dělám i proto, abych si za deset let mohla přečíst, jaké jsem v patnácti měla myšlenkové pochody. To však neznamená, že si je musí číst i ostatní lidé. Je nutné to tu vydezinfikovat. Staré články taky obsahují hromady pravopisných chyb, nad kterými se hanbivě rdím. Chyby je rovněž třeba dezinfikovat. Deratizovat. Nejúčinnější dezinfekcí v reálném světě je Savo a ve virtuálním světě tlačítko Smazat. Písmeno S zdá se býti poněkud osudové.
Další bod, proč jsem se rozhodla dezinfikovat: zná to tu moc lidí z opravdového světa a to je nebezpečné. To je tenký led a z toho já se chci dostat pryč. Původní účel měl být ukrytí do anonymity. Jenže anonymita už není. Praskla jako duhová bublina nebo jako panenská blána, pokud má člověk tvořit neotřelá přirovnání. O mém blogu vědí rodiče, kteří sice mají zákaz ho číst, ale nikdy nevíte. Velký bratr vás vidí. Mnoho lidí ví, jaká osoba a jaké jméno patří k téhle přezdívce a to tu jeden pak nemůže pomlouvat ostatní, jak by chtěl, a nemůže si vylejvat srdce, jak by chtěl, protože šance, že si to přečte třeba někdo do událostí zainteresovaný je příliš velká. Proto odejdu do skrytu a dám o sobě vědět jen vyvoleným.
Blog.cz jsem měla ráda zejména pro benevolenci v nastavení, která mi dovolovala vyšperkovat si obal blogu do téměř každého detailu. Jo jo, kolik hodin, potažmo dní a týdnů jsem strávila dobročinným vyráběním volných layoutíků! Jenže složité layoutíky už nefrčí, já sama už nad výrobou designu nehodlám trávit celý den a nepřikládám mu už takovou důležitost. Mimochodem, když jsem si naposledy měnila design, v rozměrech, které jsem původně chtěla nastavit, mi devadesát procent obrázku po straně překryla reklama. Dík! Skvělý upgrade! A že už se tomu ani nedivím…
Taky jsem měla celkem ráda, jak je zdejší komunita početná a docela zajímavě spolupracuje a sdružuje se. Že jaksi blog.cz není jen něco, co vám umožní udělat si stránky zadarmo, ale že vám dá i možnost se zviditelnit a zapojit se do dění, pokud budete dostatečně zajímaví, originální, dobří… to bylo motivující. Svého času. Jenže když poslední dobou sleduji, čemu se tu teda v praxi dostává zviditelnění, je mi jasné, že na seznam vyvolených velkého šéfa už asi nepatřím. Všechny ty články dne, které jsou většinou v bulvárním duchu (sami mnohdy ani ne, ale minimálně jsou v bulvárním duchu prezentovány velkými šéfy), všechna ta krása na Krásné a reklamky na Prásk či tn.cz (Aktuální výběr, co za články mi to tu nabízí: Neuvěřitelné! Žena tvrdí, že měla sexuální poměr s duchem. PRÁSK: Koncert SuperStar. Neuvěřitelný případ: Zrůda v nemocnici okradla ženu v bezvědomí! Porno: Jaký má vliv na zdraví a vztahy? Erotické desatero: Tohle se nám líbí v posteli! NOVÝ DÍL VÝMĚNY MANŽELEK: Mladí manželé v nenávisti, dluzích a s dětmi = výběr šesti nadpisů z dvanácti. Kvalita.) Hmm… díky, ale asi ne.
Svému psaní se chci věnovat i nadále, ale tentokrát na čistém vzduchu. Tenhle blog šel se mnou kus života a mám ho ráda, poznala jsem tu mezi blogery několik skvělých lidí, se kterými už se znám i osobně. Až si založím své nové hnízdečko, spřízněným duším se ozvu a myslím, že mě podle rukopisu poznají. Jinak asi nadešel čas spálit mosty a zveřejnit tu poslední článek. (Hlavně nepropadat nostalgii! :o) Dezinfekci zdar! Velký šéf ať se tu utopí v recenzích na rtěnky a v radách "jak na mastnou pleť"! Já napínám plachty a vyrážím novým končinám vstříc. Jitřní poutník je připraven.

Vaše královna Osamělých ostrovů