Jyrki, Jyrki, älä tyrki!

3. prosince 2015 v 17:26 | Lawiane |  Finsko 2015
Zdá se, že moje dobrá nálada a pozitivní naladění vůči Finsku stoupá úměrně k tomu, jak se můj pobyt v lesích mezi jezery zkracuje.
Včera svítilo sluníčko asi po sto letech déle než deset minut. Šedivé mraky na chvíli vyklidily vzdušný prostor a daly šanci barvám. Byla jsem mezi přednáškami na procházce u jezera, seděla na skále, vyhřívala se a "pocitovala".




Nechci přehánět, ale moje mysl zase směřuje k představám se sem jednou odstěhovat natrvalo. A tak teď chodím po ulicích, po parcích, březích jezer a žádám jednotlivé stromy, které vypadají moudře, nebo sochy a sloupy, které vypadají nějakým způsobem vlivně, aby moje nitky osudy zakroutily do smyčky, která povede zpátky sem. Snad to není sebedestrukční žádost, ale myslím, že ne.
Když jsem byla před dvěma lety tři měsíce v Oulu hlídat děti, bylo to hrozně super léto a úplně jiný pobyt než nyní v Tampere, ale na konci jsem se už zatraceně těšila domů. Během dne mi na mysl přicházela jen tak z ničeho nic různá místa z Česka a bylo mi po nich smutno. Taky po rodičích a kamarádech. Tenkrát jsem celý tři měsíce ale neměla možnost mluvit česky, neměla jsem v Oulu vůbec žádný kámoše a kontakty, jediní lidé, se kterými jsem komunikovala, byla moje hostitelská rodina. Zpětně trochu nechápu, jak jsem to tam mohla psychicky přežít. Ale cestovala jsem, bylo pořád světlo, dalo se koupat v moři a měla jsem spoustu nových vjemů. Oulu bylo fajn.
Tampere je taky fajn. Česky tu mluvím skoro pořád, což značně napomáhá snižovat potencionální stesk po domově. Temné křeče v duši a mozku, co jsem tu jednu dobu měla, byly stejně způsobeny něčím jiným, než absencí rodné země, a asi bych je měla tak jako tak i doma. Problém s divnou nabídkou masa v supermarketech, která mě tu rozčilovala, jsem vyřešila tak, že momentálně maso vůbec nejím.
Nějak se teď ani netěším domů, jak bych čekala. Mám z toho skoro výčitky. Doma se na mě těší. Já se na ně taky těším, ale ne zase tak velkolepě, jak bych asi měla. Není to smutné? Ale nemůžu to ovlivnit. Těšila jsem se domů na pořádné jídlo, na babičino pečené kuře, na václavské klobásy, jenže teď ani na to maso nemám chuť, tím odpadá jedna velká oblast těšení. Je mi docela dobře se svým finským zpracováváním mouky, se svým kakaovým koláčem a se svojí domácí pseudopizzou. Ani se mi nevybavují jednotlivá místa v Praze, která by ve mně vzbuzovala pocit stesku, tak jako se mi to dělo v Oulu. Spíš naopak, mám pocit, že ve mně vzbuzují i trochu odpor. Miluju Prahu, je to moje rodné město, je krásné a žiju v něm ráda, ale teď si představím třeba náplavku, nábřeží, Nový Svět a nějak nic z toho. Hmm… náplavka… budu po ní zase chodit a myslet na Finsko. Co z toho? Před dvěma lety jsem se zatraceně těšila, až pojedu z Holešovic autobusem na koně. Teď si představím to holešovické nádraží a opět je mi ta představa spíše odporná než milá. Dokonce ani koně mi tolik nechybí. To už je úplně špatně, úplné převrácení hodnot. Možná to je tím, že můj srdeční koňský kámoš již není na tomto světě a že sama už asi nemám nějaké velkolepé sportovní ambice.
Ne, za všechno můžou státnice. Tím to jistě bude. Kdybych měla v hlavě představu, že až se vrátím, budu moc lenošit a dělat si, co chci, tak by se mi tam asi chtělo víc. Jenže moje představa je taková, že se řítím do chřtánu knihoven, učebnic, biflování a stresu. Nebudu mít čas na řádné procházky po Matičce Praze ani dostatek času na koně. Tak kdo by se na takový návrat těšil?
A bude mi chybět Finsko. To, že když jedu autobusem, všude jsou vidět lesy a vrcholky stromů. Že vedle silnice prosvítá jezero. A za chvíli další a další. Bude mi chybět všudypřítomnost přírody a volnost prostoru. Tampere je bezva město, bylo by moje volba. Jsou tu útulné kavárničky ve starých dřevěných domcích, hospody v bývalých továrnách, cihlové komíny a obří jezera po obou stranách města, dokonce jsou tu i kopce. Zdejší genius loci si mě prostě naprosto podmanil. Čekala jsem, že se mi to tu po čtyřech měsících třeba okouká, ale nic takového se neděje a názvy zdejších čtvrtí mi zní pořád tak nějak svatě. Když chodím po zdejších ulicích, mám pocit, že ony a já patříme k sobě. Možná bych měla přestat místa tak personifikovat, ale nechce se mi. A je to pořád silnější. Nemíním s Tampere po Erasmu skončit. Snad jsem ty zdejší vlivné stromy usmlouvala dostatečně a tohle byl jenom lehký nácvik.
A teď se musím jít učit tvary neb zítra, až přijde Heikki do třídy a řekne "moi", dá nám s pozdravem i test. Zato dneska jsme měli na hodině konverzace za téma strašidelné příběhy a bylo to tak strašidelné, že nám s Ninou v jednu chvíli oběma naskočila husí kůže a navzájem jsme si ji ukázaly. :D

P. S. Jediná věc, po které se mi opravdu stýskat nebude, je jedna na hodinách ustavičně nahlas říhající spolužačka z Číny. Nechutnější osobu jsem snad nikdy nepotkala.

Zde ještě vysvětlení nadpisu. A neříkejte, že se vám to video nelíbí, je na něm jeda z nejvýraznějších tamperských postav, žel bohu je dnes již po smrti. A nečte se jako Džus! Ani po smrti ne.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Liliana Landštejnská Liliana Landštejnská | Web | 7. prosince 2015 v 18:53 | Reagovat

Tvé fotky z Finska jsou kouzelné :-) Nebo je kouzelné to, co je na nich zachyceno? Těžko říct, ale moc se mi líbí, i články - čtu a čtu a čtu a pak je najednou konec a já se koukám po dalším řádku :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.