Finská depka zaklepala na dveře. A pak si i sama otevřela.

16. listopadu 2015 v 20:06 | Lawiane |  Finsko 2015
Takový ten pocit, když…
…jdete do školy a rozednívá se
…jdete ze školy a stmívá se
(V učebnách nejsou okna.)



…máte asi krizi mládí. Nebo už je to krize středního věku?

…jste zrovna na hodině procvičovali participia, který už stejně dávno umíte. Pche, brnkačka přece, to dávám levou zadní. Pak vylezete ze školy a potkáte bývalého budoucího manžela v buse a chcete mu říct, že v pondělí máme jako studentíčci dělat rozhovor se studentíky učitelství finštiny. A jestli tam náhodou teda taky nebude. Jenže úplně pochroumáte celý participium, až z toho vznikne zcela jiné sloveso:
"My máme v pondělí vyzvat ty studenty, co z nich budou učitelé finštiny. Nevíš o tom něco?"
"K čemu vyzvat?"
"Jak jako k čemu? Prostě vyzvat."
"No ale k čemu je máte vyzvat?"
"Aha, pardon, já nemyslela vyzvat, ale jiný sloveso. Dělat rozhovor."

…jdete do hospody, ve které jste evidentně nejmladší. Nejmladší svědek toho, jak se postarší opilá dáma skládá pravidelně na zem, protože přebrala. Tohle je tu mimochodem docela normální.


…jste s kamarádkou na výletě v romantickém starobylém městečku a chcete mít společnou fotku. Potkáte moc příjemný starší pár, co vás ochotně vyfotí a ještě si chvíli povídáte. A pak při odchodu od nich dostanete co? Dostanete do ruky vizitku jehovistů, že prý kdybyste něco potřebovali.


…jdete na bus v zimním kabátu a zrovna si říkáte, že je vám docela zima na nohy, co z něj vyčuhují. A v tu chvíli okolo prosviští týpek na kole v kraťasech a v krátkém tričku.


…čekáte na zastávce a nějaký chlapec se najednou před nastoupením do busu pokřižuje MHD kartičkou.

Tak a teď přejdeme k těm temnějším věcem aneb, co všechno zase na světě nechápu.

Upřímně nechápu, jak tuhle zemi sakra někdo mohl obydlet, když ještě neexistovala elektřina. Jak je možné, že se všichni předci Finů nezabili z deprese? Jako v létě skýtá Finsko všechno, co si člověk může přát. Ale teď? Teď je tu tma, sice ne o tolik větší než v Praze. Jen asi o dvě hodiny delší, ale stejně. Člověk má pocit, že svět je jedna velká tma. Díky globálnímu oteplování či čemu tu navíc není ani sníh, takže tu tmu nemá co prozářit. Můj milovaný byteček se mi v poslední době už taky začíná zajídat. Připadám si tu občas jako v cele, když okna věčně vypadají jako dvě černé desky a jediný můj společník je noutbuk. Jenže dřív neměli ani ten noutbuk. Jen oheň v krbu, srub, tmu, mráz a saunu. Myslím, že sauně může Finsko děkovat za své osídlení. Bez ní by to Finové nezvládli, a taky bez sisu. Slovo, které znamená vnitřní sílu, houževnatost a schopnost překonávat překážky, tedy asi základ, který musíte mít, abyste přežili tuhle tmu. Je to zvláštní jak lidé žijí rozprostření po celé planetě i v těch nehostinných krajích. No jo, jenže kdo jednou spatřil krásu finských jezer a hojnost borůvek ve zdejších lesích, možná pochopí, že to za tu tmu stojí. Ach, tenhle článek jsem původně chtěla pojmout kriticky a vylít si tu zase své raněné srdce, jenže jsem právě snědla velkou porci výborné čokolády. Říká se, že čokoláda pomáhá proti depresím, už nám to v mailu radí i vyučující z Prahy. No a tak mě teď místo záchvatu sebelítosti, kterou bych mohla napumpovat do textového editoru, bere zase spíš záchvat lásky a vlasteneckého cítění vůči Finsku. Ale ne, už to zase přestává. Dobrý -podstata článku zachráněna.

Problém posledních dní, který zapříčiňuje moje nevysvětlitelné stavy trudomyslnosti, není jen tma, ale taky to, že za měsíc už jedu domů, peníze docházejí a moje aktivity, který by se netýkaly školy, klesají na nulu. Není kam cestovat, protože na to nemám. Není moc ani kam chodit do přírody po okolí, protože je co? Tma, a pokud zrovna není, tak prší nebo tak něco. Už mi sem nepřijede žádná návštěva. Musím dělat úkoly, psát bakalářku a učit se. Což je dost temná představa už sama o sobě, i bez té temnoty venku.

Už ani nemá cenu těšit se na příležitostné pivo s bývalým budoucím. Či na příležitostného něco jiného, na čem jsme se čistě pragmaticky dohodli, ale stejně se to moc neuskutečňuje. Jisté okolnosti, které by měly moje myšlenky nasměrovat už k jiné naději a jiným představám mají naprosto kontraproduktivní efekt a akorát zvětšují Finovu svatozář v mých očích. To mě vytáčí a deptá a probouzí to v mé hlavě teorii, že každý máme někoho osudového, po kom už třeba nikdo lepší nepřijde. Co když mám svého nejvhodnějšího partnera už za sebou? To je pěkně blbá vyhlídka. A vůbec je to blbej nápad a blbá teorie a určitě není pravdivá. Jenže spoustě literárních postav se to tak stalo. A já mám pořád potřebu se nějak ztotožňovat s literárníma postavama.
Chtěla bych se uklidnit, vážně jo. Chtěla bych sakra myslet na stromy, lidovou hudbu, koně, večerníček. Jenže pořád myslím na chlapy a mám potřebu dobrat se nějakého výsledku. A nejde s tím přestat. Pořád mluvím o nějakých potencionálních manželích či ztracených bývalých. Připadám si už jako pipina ze základní školy, která si čte Bravíčko. Tikají mi snad biologické hodiny nebo co, že se nemůžu uklidnit? Dneska jsem ve škole na jednoho chlapce tak vehementně zírala, až jsem málem dostala přes hubu automatickými dveřmi, co se mi začaly zavírat před nosem. Potom jdu po ulici a jede okolo jednička a já do ní čumím jako do výlohy se slevama, jestli v ní náhodou nesedí můj literární osudový ex, který ovšem bohužel není ke koupi a už vůbec ne ve slevě. Takhle pročekuju deset jedniček, které stihnu během své zdravotní procházky potkat. Samozřejmě, že nějakou intuitivní náhodou moje procházka vede po trase téhle autobusové linky. Mam chuť jet jedničkou, akorát nevím, k čemu by mi to bylo. Leda, že bych se určitě cestou z ničeho nic rozbrečela. Ale to se mi koneckonců poslední dobou děje i v trojce a třináctce a dneska se mi to stalo i ve dvacítce. Juchů! Jsem mistr deprese v autobuse.
Já nevím, proč pořád nikoho nemám? Je to jako kdybych měla nějaký razítko na čele nebo co. Všichni, které nechci, pojďte sem a všichni, kdož byste se ke mně hodili, běžte honem pryč. Kdybych o tom alespoň pořád nemluvila, tak by si toho třeba nikdo nevšim. Jenže já o tom pořád mluvím, pořád to někam píšu - třeba sem. Píšu o tom, jak bych někoho chtěla, ale jak je ten, ten a ten nevhodný! S tímhle přístupem brzo dostanu přídomek Ta věčně singl. Měla bych se s kámoškama zase bavit o koních, Harrym Potterovi a zatáhnutých hodinách chemie. Jenže už nemám hodiny chemie a nejsem ve věku, kdy by se lidé mezi sebou běžně každý den bavili o Harrym. Baví se o životě se svými partnery. Ou jé.

Já nevím, jestli jsem jako moc vybíravá, mám moc vysoké požadavky nebo co? Chci jenom, aby mě dotyčný člověk dokázal pobavit, překvapit a potěšit. 3xP. Zároveň by nemusel vypadat jako nudle z nosu nebo uschlá jehličina, ale takové asi nechceme nikdo. Jsou moje požadavky tak vysoké nebo co? Chtěla bych mít někdy jednodušší mozek, abych o věcech nepřemýšlela z možných i nemožných úhlů. Nebo aby se dal na chvíli vypnout. Ten můj pořád šrotuje, víc než zdejší továrny, až mám pocit, že se za chvíli zadře. A s ním se zadřu i já. A už nikdy dál nepojedu. Zůstanu tvrdnout na místě jako starej zrezlej stroj, u kterého už nikdo nedokáže definovat původní účel. Ach my inteligentní… nemáme to v životě lehké… Měla bych se začít soustředit na své vzdělání. Takhle si připadám jako zdegenerovaný debil. A přestat se snažit všechno plánovat dopředu. Stejně se vždycky stane něco nečekanýho. Možná. Jenže já jsem jaksi docela plánovací člověk, co má rád nějakou představu o své blízké budoucnosti. A já teď kromě státnic nemám představu vůbec o ničem. Mlhavou představu o magisterském a tím to hasne. Chtěla bych se už víc osamostatnit a postavit se na vlastní nohy a přestat tvrdit, že na věci nemám peníze, schopnosti nebo čas. Nemám představu o tom, v které zemi chci žít. Znervózňuje mě to. Kéž bych občas dokázala vydržet sedět na jednom místě na zadku a netesknit po místě druhém. Mám pocit, že mám moc složitou povahu, že chci moc složitý a komplikovaný věci, jenže si nemůžu pomoc. Pořád mě to k nim táhne. Ale jednou jsem se rozhodla rozervat se vedví, tak to teď musím nést na svých bedrech. A hrdě. A stejně mám svůj život ráda takový, do jaké podoby jsem si ho namontovala. Neměnila bych. Myslím, že ty fotky vám to vysvětlí beze slov.
Ale nejdřív ještě písnička - jmenuje se Mráz a jižní vítr


Stejně si myslím, že mne má Finsko rádo. Velmi často se mi stává, že když mám zrovna krizi, stane se najednou nějaká nečekaná příjemná věc. Před pár dny jsem vylezla na balkon a najedou vidím polární záři, i když být vůbec neměla a skoro všude byly mraky.

Včera jsem měli oficiální rozsvícení vánočního stromečku a vánoční průvod. Finské tradice jsou takové... tradiční, někdy je to tak dojemně a roztomile tradiční, až se chce člověku skoro smát. :)

A poslední černobílá momentka, která se mi líbí. Pan prodavač párků. Někdo je na slavnostech za zábavou a někdo v práci.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 haninkare haninkare | Web | 16. listopadu 2015 v 20:26 | Reagovat

Nádherné fotografie a super článek. Díky.

2 Viollet Viollet | E-mail | Web | 17. listopadu 2015 v 1:53 | Reagovat

Clanek o depresi tak mile a vtipne podany... Ja myslim, ze polarni zare za ty dve hodiny tmy navic stoji. O_O Aspon jednou v zivote bych ju chtela videt.

3 Colee Colee | Web | 18. listopadu 2015 v 1:38 | Reagovat

hezký :-)

4 Silwiniel Silwiniel | Web | 19. listopadu 2015 v 9:19 | Reagovat

Já taky chodím do práce v šeru a vracím se za tmy. Ale ve Finsku to musí být ještě horší, počasí má na psychiku fakt velký vliv. Já mám poslední dobou zase problém, že začínám bytostně nenávidět práci, kam chodím, což není zrovna nejlepší, když tam člověk tráví tolik hodin života.
Myslím, že tvoje přemýšlení o chlapech je normální...Já jsem měla první vztah až ve 24 letech, takže tyhle stavy fakt dobře znám. Posílám tvým směrem pozitivní energii, ať se cítíš líp!

5 Avilan Avilan | Web | 20. listopadu 2015 v 13:34 | Reagovat

To s tou saunou mě taky napadlo, že bez ní by to tam asi tehdy nevydrželi :D
Tma mě taky strašně štve. Jsem člověk, na kterého má tma depresivní účinky, protože mám tmu spojenou s pozdními hodinami a nestíháním věcí. Tudíž jakmile se setmí, jsem ve stresu, že nestíhám..
A taky mám pocit, že poslední dobou spíš řeším víc chlapy než školu :D Pořád člověka štvou... A co není dneska, bude zítra ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.