Tíže mládí

6. září 2015 v 11:00 | Lawiane |  Finsko 2015
Takže… Co se událo během uplynulého tamperského týdne? Viděla jsem finského prezidenta. (A včera dokonce Gandalfa. Když pominu, že tu byl nějaký cosplayářký fest, zní to docela hustě, že? Ale ten prezident byl opravdový.) Na konci projevu prezident popřál všem hezký podzim a štěstí do života. Ne, že by to mému současnému stavu nějak pomohlo, ale každopádně teď můžu tvrdit, že mi finský prezident popřál štěstí do života.


Byla jsem na dvou párty - vlastně na třech, pokud se slovem párty označuje jakákoli dobrá zábava obsahující alkohol. První byla již zmíněná akce "před-párty" u jedné z tutorek doma, kde byl i můj bývalý budoucí finský manžel a já chtěla vyzkoušet, jaký to bude ho vidět dva dny po rozchodu a dělat, že se jako vůbec víc neznáme. Všichni mne zrazovali, ale já tam šla a bylo to úplně v pohodě. Asi k tomu přispělo, že jsme ještě před před-párty s Ninou vypily u mě doma flašku sifiliska (interní vtip - rozumějte vína). A na párty jsme vzaly slivovičku a bechcerovčičku. A čekaly jsme, že ostatní učiní něco podobného. Jenže ostatní tvrdli, že nejsou zvyklí pít alkohol a po slivovičce se mocně rozkašlali. Takže jsme si tam s Ninou ucucávaly samy, až se nás jedna Holanďanka regulérně zeptala, jestli jsme závislé na alkoholu. (Po tom, co jí Nina řekla, že ta slivovice se na Slovensku nepije po panácích, ale po flaškách.) S Finem jsme prohodili asi tak tři slova. Striktně se držel u vedlejšího stolu. Má rozum ten chap.
Většinu času jsme se tam naší průjmoidní angličtinou bavily s jednou Vietnamkou, která byla moc milá a seděla chudák na takovém místě, že se neměla s kým jiným bavit. Cestou domů jsem se nemohla přestat smát. Cestu domů s námi sdílela spolužačka z finštiny a taky si musí myslet, že jsme největší ožralky. Ale můžeme my za to, že tu ti lidé nic nevydrží? Na závěr se mi podařilo vlézt do vedlejšího domu a ve druhém patře se divit, proč číslo bytu neodpovídá tomu mému. (Je tu deset stejných domů vedle sebe… tohle se vám může stát dost dobře i za střízliva.)
O víkendu jsem tu měla na návštěvě spolužačky cestující na svůj Erasmus do dalších měst. Byly jsme opékat klobásy a potit se v sauně. Bylo to fajn. Bechcerovčička došla. Niny spolubydlící už si taky musí myslet, že jsme největší alkoholici pod sluncem, neb vždy když se zjevím v jejím bytě, taháme flašky z lednice. Tentokrát nás tam napochodovalo k lednici rovnou pět a s batůžkama, do kterých jsme to přendavaly. Na pět lidí toho bylo dost málo, ale stejně ty flašky povážlivě cinkaly a to nebudí seriózní dojem. Stejně jsme pořád o 500% méně párty lidé než ostatní erasmáci.
Během předešlého týdne ve škole začalo pár kurzů a taky nás čekal ten vstupní test, kterým kdybychom neprošli, můžeme jet domů. Test byl nakonec poměrně v pohodě. Ani extra těžký, ani extra lehký. Zato na započatých kurzech, které jsou přístupné i pro nefinštináře, zdá se to poněkud moc lehké. Bereme slovíčka typu pes a kráva, ale na konci hodiny učitel přihodil i kůzle a sele, tak dobrý, něco nového si v tom taky najdu. Kůzle se řekne kili. Příznivci trpaslíka to jistě ocení. Opět je zajímavé poslouchat přízvuky lidí z jiných koutů světa. (Opět si musím pochválit ten náš.) Od zítra vypuknou všechny kurzy, jsem na ně zvědavá. Zapsaly jsme si s Ninou lekce čínštiny… protože to byl jediný jazyk, který se tu učí od A1 levelu. Již zítra se začneme učit dělat čínské zvuky.
Jinak byl minulý týden ve znamení všednosti a depky. Nějak na mne dolehla ta událost nenaplněné lásky a po dva dny jsem nesnesla pohled na zdejší ulice, aniž bych se z toho nerozbrečela. Přesně to co jsem čekala: Jdu okolo pivovaru… sakra, tady jsme spolu byli na pivě. Jdu druhou ulicí okolo kavárny… sakra tady jsme spolu taky byli. A pak jede autobus jednička a zabije to finálně. Už mne ani neutěšovala myšlenka, že když jemu je beze mne líp, že ho mám pro jeho dobro nechat být. Chtěla bych ho zpátky. I za cenu vlastní poníženosti a neúplné spokojenosti, protože asi nikdy nemůže být plně uspokojivé získat zpátky někoho, o kom víte, že už vás nechtěl. Chtěla bych ho zpátky, i kdybychom se měli vidět jen jednou za měsíc. Prostě mít nějakou naději, že tady mezi cihlama bude ještě nějaká něžnost. Nechtělo se mi učit, protože pohled na finštinu byl tak nesnesitelný. Nechtělo se mi jít ven, protože tam jsou ty ulice se vzpomínkami. Jediné co se dalo, bylo dívat se na stupidní komedii. A litovat se. Sakra špatnej stav. A jak se znám, jsem schopná setrvat v takovémto stavu velmi dlouho dobu. A kvůli tomu jsem sem nejela. Bylo na čase se nějak sebrat. Jenže jak? Pronajímatelka bytu mi v koupelně nechala přáníčko příjemného podzimu. Příjemný podzime, kde jsi?
Šla jsem do kostela. Je tu jeden takový betonový, moderní, ve kterém je velmi uklidňující atmosféra, i když nejste křesťan. Hlavně jste tam vždycky sami, protože tam z nějakého důvodu nikdo nechodí. Už jsem tam párkrát byla řešit své splíny a moje přání byla vždy vyslyšena. Navíc máte pak při odchodu takový ten ulehčující pocit, že ta starost už není ve vaší moci, ale že jste to jako svěřili do rukou někomu vyššímu a že je třeba jenom vyčkat, jak věci dopadnou.
Jenže tentokrát byla v kostele rakev. Sedla jsem si tak, abych na ni neviděla. A když jsem si v duchu vyřkla své přání… přiletěla moucha a sedla si mi přímo na čelo. Nevím, jak to mám chápat. Ale večer byla školní párty v jedné bývalé továrně. Bylo to ku příležitosti zahájení nového akademického roku, jako odlehčující část dopoledního programu, který obsahoval proslov rektorky o zdařilém vývoji univerzity a taky zpěv hymny. Vzhledem k tomu, že na párty bylo několik koncertů, které obsahovaly rap… musely jsme se u Niny předem zase napít. Nutno dodat, že Nina poslouchá black metal a nemá jediný kus oblečení, co by nebyl černý. Koncert rapové skupiny, chápete? Ale bylo to fajn. Jen tak pro zajímavost: víte, kolik tam stál panák Finlandie? 5,6 euro. Welcome to Finland. Chvíli jsme pařily s kelímky od piva na onom rapovém koncertě a přišlo nám to náramně vtipné.
Probíhalo to zhruba takto:
Finský raper: huhihuhlihuhli
My s Ninou slyšíme: Kelímky do úroku třeba! A pozvedáme kelímky do útoku. Protože to je třeba!
Během párty jsem potkala jednu svojí známou a taky jednoho Fina, který se nás přišel zeptat, jestli jsme Němky, a když zjistil, že ne, ale že mluvíme finsky, byl velmi milý a zdvořilý a v současné době si s ním píšu na FB, což mne docela férově vyprostilo z onoho depresivního stavu. Najednou má člověk naději. I když třeba úplně mylnou, naděje je prostě naděje. Naděje, že se tu třeba stane něco dobrýho a ne jen to, že budu jezdit autobusem do školy a pak ze školy a občas si půjdu do Lidlu koupit nejlevnější těstoviny. Naděje dává taky motivaci. Od včera si čtu finskou knížku, zatím jsem na čtyřicátý straně. Doufám, že tohle kostel zamýšlel.

Ale stejně je to tu všechno na příliš tenkém ledě. Neměl by být člověk v mládí šťastný? Když jsou to nejlepší léta života? Proč teda člověk v mládí tak často brečí ve sprše?

Chisu to ve své písničce vystihla:
"Chtěla jsem být volná a sama,
ale nějaký blb tam přidal o- a -ělá,
stala se ze mě volná a osamělá."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 6. září 2015 v 14:03 | Reagovat

V mládí musíš našlapovat po špičkách, aby sis nepodvrtla kotníky. :)

2 Cayenne Cayenne | Web | 8. září 2015 v 17:15 | Reagovat

V Turku mají studentskou vesnici, což je shluk domů, které vypadají všechny úplně stejně. Nejsou tam žádné ulice, jenom čísla na domech a ta ani nejdou po sobě. Taky bezva místo na to, aby člověk zabloudil a omylem zvonil na cizí dveře :D
Je fajn, že už je na obzoru nějaký nový Fin, který Tě doufám rozveselí :) A přestaň mě frustrovat s tím čtením, já za celé prázdniny nebyla schopná dát jediné dílo Minny Canth :(

3 Silwiniel Silwiniel | Web | 9. září 2015 v 15:40 | Reagovat

To je mi moc líto, že tě přepadá splín...Já jsem byla podstatnou část mládí hodně nešťastná a trápila jsem se. Snad už k tobě přijde nějaké lepší období.
Já nepiju, strašně mi to nechutná, spíš se mi po tom chce zvracet :D A proč se do toho nutit, když mi to přijde hnusný? Tak teda nepiju, jen občas upíjím, třeba medovina je dobrá.

4 Liliana Landštejnská Liliana Landštejnská | Web | 9. září 2015 v 19:36 | Reagovat

Tvoje články jsou ukrutné. A můj mozek nějak nepobírá to, že se někdo sebere a jede na delší dobu do zahraničí a tam studuje... já bych si ani nic nedokázala zařídit, ne tak ještě běhat po městě, kde to neznám, a kde neznám nikoho. Neskutečné.

5 Lawiane Lawiane | Web | 10. září 2015 v 10:47 | Reagovat

[4]: já si to taky nedokážu představit, pokud by šlo o jinou zemi. :D Ale tady už to neberu jako cizí zemi. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.