Proč mají lidé pohlavní orgány?

21. září 2015 v 18:21 | Lawiane |  Finsko 2015
Už jsem tady měsíc. Jedna čtvrtina za mnou. Ani se mi tomu nechce věřit, jak to letí. Zatím mě nepostihuje žádný koti-ikävä (stesk po domově), a i když tady asi teoreticky nezažívám nic světoborně výborného, mám se prostě a jednoduše dobře. Jenom tu trochu chybí kontakty s novými lidmi a komunikace s Finy. Nevím, co bych si počala, kdyby tu se mnou nebyla Nina, neboť se spolužáky se nijak zvláště nebavíme. A ne jen my. Prostě je tu taková strategie finštinářů neFinů navzájem se nebavit. Bavit se jenom se stejnou národností. Takže je tu většina lidí rozdělená po dvojicích. Když ráno přijdete do třídy a pozdravíte, obvykle vám ani nikdo neodpoví. Takže už příště radši taky nezdravíte. Nemá to cenu.

Když s někým ze spolužáků jedete ráno busem, doufáte, že bude natolik prozíravý a sedne si jinam. A tak se i stane. Výjimečné případy, které se s námi někdy bavit chtějí, jsou zase natolik zvláštní a nedokážeme s nimi konverzovat o ničem zajímavějším než "Jak se máš?", že se s nima pro změnu nemáme zájem bavit my. Toliko k finštinářům neFinům. Druhá skupina lidí, se kterými máme kurzy, jsou nefinštináři neFini, co tu studují něco úplně jiného, obvykle tu už několik let bydlí, často už mají děti a několik let bojují se zdejším zákeřným jazykem v těchto univerzitních kurzech přístupných pro všechny, aniž by se někam výrazněji posunuli. Teď některým křivdím, někteří mají část gramatiky už docela zmáklou, ale pro změnu mají pak tak strašně špatnou výslovnost, že jim stejně nikdo nerozumí. Někteří pro jistotu vůbec neskloňují slova a tak podobně. Někteří z nich jsou sympatičtí a někteří méně. Jeden chlapec vypadá trochu nervově narušeně. A vypadá docela jako holka. Nosí stuhu ve vlasech. Trochu se bojíme, jestli nás jednou na hodině všechny nevystřílí. Kdo ví, co má v batůžku. Potom slečna z Asie, která je sice sympatická, ale slovo yksi (jedna) pořád vyslovuje jako ysi, což ovšem ve zdejším nářečí znamená devět. Takové věci vytváří komunikační šum. Ale nesmím se smát cizí neznalosti. Protože proč? Protože ve volném čase se tihle lidé baví anglicky a na rozdíl ode mě jim to jde. Moje angličtina je slovní průjem. Proto asi sabotuju socializování se s Erasmákama. Ale asi bych ho sabotovala tak jako tak. Navíc se s nimi ani nepotkávám, protože bydlím úplně jinde a hodiny mám taky úplně jiné. Chci se bavit s Finama, přece. Jenže kde je vzít? Jsou sice všude okolo, ale jak se s nima začít bavit? Vrazit do nich? To spíš ne.
Oukej, o Finech se říká, že jsou nekomunikativní a že první krok vždycky musíte udělat vy. Za jistých okolností to ovšem není pravda. Stačí jít večer do baru/hospody/na párty a hned se k vám někdo vetře. Jenže druhá otázka zní, jestli jsou tohle zrovna vhodní lidé. Často bývají divní. Na první pohled. Opilý. Ale někdy ne. Někdy se zdají být úplně ideální. Na ten první pohled. Potom je další problém, že nemám tolik peněz, abych tu často chodila do hospody. Ale vlastně stačí, když stojíte s pěti dalšími holkami na náměstí a hned přijde týpek, jestli se k nám může přidat. Má mokrou mikinu a když řekneme, že máme dámskou jízdu, stojí vedle nás dalších pět minut, dokud mu nedojde, že by měl vážně odejít.
A asi jsem tu měla rande. Schůzky s novými lidmi opačného pohlaví jsou někdy peklo. Vážně jo. Nesnáším seznamování. Dotyčný chlapec byl jako asi úplně v pohodě, ale myslím, že naše aury se bytostně neslučovaly. Blbý je, že on si toho asi nevšiml. Tedy teď po týdnu, co mu odepisuju na půl huby a pozvání na další procházku jsem úspěšně zametla pod stůl, se už asi trochu dovtípil. Ale upřímně, nemám ráda moc intelektuální lidi, co všechno berou moc vážně a nedokážou říct slovo hovno nahlas. (Tak jsem to řekla já. A on se smál. Ale stejně sám hovno neřekl.) Na FB mi chlapec psal tak spisovnou finštinou, že to snad ani není v praxi možné. A psal mi o Havlovi a o Kafkovi a o tom, že hodně čte a jestli mám taky ráda literaturu. Napsala jsem, že literaturu v poslední době spíš nesnáším, čistě z důvodu, že ji studuju a že bych během následujícího roku měla ke státnicím přečíst asi tak 400 knih. Za pár dní jsme šli na procházku. V reálu už nemluvil tak strašně spisovnou finštinou. Spíš naopak. Půlku věcí jsem mu nerozuměla. Ale tak normálka, tohle se mi asi stávalo i s bývalým budoucím manželem, jenže jsem to v zápalu zamilovanosti vždycky vytěsnila. Člověk pak jenom vždy uvažuje, jak moc debilně asi vypadá, když v diskusi začne říkat něco úplně od tématu, protože téma nepochopil. Vést monolog je mnohem jednodušší. Můžu si chodit povídat s břízou.
Ale komunikační potíže se dají pominout. Dokonce mi pochválil jedno užití partitivu - děsně primitivní ovšem - pro zasvěcené Mehu on liian makeaa. Neříkala jsem náhodu, že Fina, co bude vědět, co je to partitiv a bude ochoten se se mnou o něm bavit, bych brala? No vidíte, s tímhle jsme se bavili o partitivu asi deset minut a stejně ho nechci. Asi tu začnu ještě víc věřit spirituálním věcem, ale myslím, že všechno je to o aurách a taky, že moje aura se slučuje opravdu jen s málo lidmi.
Začínám se zase bát, jestli nemám v hlavě nějakou nežádoucí blokaci nebo tak. Blokaci proti chlapům. Možná proti lidem obecně, ale u chlapů se projevuje silněji - zvláště pokud máte rande. Vlastně, když nemáte rande, tak je to asi úplně v pohodě. Dotyčný se mi líbí a přijde mi přijatelný, ale… nedokážu se mu podívat do očí déle než na jednu nanosekundu (povšimněte si tohoto slova: na-nose-kundu, to byla kulturně nekulturní vsuvka, jedeme dál). Čumím na svoje ruce, na svoje nohy, za sebe, vedle sebe na opačnou stranu než je on (proboha, hlavně ne na něj), na mraky, v lepším případě do sklenice piva nebo šálku kávy. Když dopiju, mám problém. Sedím s dotyčným na lavičce, ale v pozici odklonění pryč od něj, jak nejvíc to lavička dovoluje. A nejde s tím nic dělat. Po půlhodinovém odklánění se už jsem tak vysílená, že mi dotyčný přestane připadat jako fešák, i kdyby byl sebekrásnější. A přemýšlím, jak se co nejrychleji a nejmíň nápadně dostat domů. Takhle probíhalo asi 90% mých rande. No řekněte, neunavilo by vás to?
Jediný člověk, se kterým jsem tohle neměla, byl Fin. Nechápu. Plus jeden kámoš, co je ovšem gay, takže to se asi nepočítá. Ale je fakt škoda, že je gay, protože jeho aura je s tou mojí dost snesitelná, zdá se mi. Nicméně jsem si myslela, že mě tyhle stavy s Finem přešly a že už teď jako nebudu mít potřebu se od případných dalších nápadníků odklánět a schovávat svůj pohled do piva. Jenže ejhle, blokace je zpátky. Budu to nazývat aurou a budu věřit, že jeden ze sta ji má se mnou slučitelnou. Jenže to třeba znamená absolvovat nejprve 99 nezdařených kávových dýchánků. Asi napíšu knihu o aurách. Fascinuje mě to. Jak je možný, že ji má bývalý budoucí manžel tak uklidňující a magnetickou? Vím, že kdyby mi řekl, že mi právě usekne hlavu obouručním mečem, že bych byla v okamžiku své popravy zase úplně v klidu a vyrovnaná. Nechápu. Taky nechápu, že člověk s takto vhodnou a magnetickou aurou už je pryč. Víte, co? Nikdy předtím jsem nedostala kopačky. Protože moje aura mě vždycky donutila utéct jako první nebo to nějak samo vyčpělo, protože to bylo slabý jako sauna zahřátá na padesát stupňů. Chtít a být nechtěná je pro mne zcela nová životní zkušenost. A já nějak vůbec nevím, co si o ní mám myslet, co s ní mám dělat. Co mám proboha dělat? Abyste si nemysleli… já už nebrečím ve sprše ani před továrnama a ani v autobuse. Jsem už v pohodě. Ani nemám depku. Mám se dobře. Jenže… asi se mám dobře proto, že jsem došla k názoru, že tento aktuální stav - být sama a myslet na Fina - se nijak víc neodlišuje od času, kdy jsme byli teoreticky spolu, ale on byl tady a já v Praze. A byl z větší části imaginární než reálný. Odloučit se od někoho, s kým jste několik let trávili každý den, musí být asi těžké. Ale odloučit se od někoho, koho jste měli po většinu času jen ve své mysli… to zase takový rozdíl není. Vypnete realitu a myšlenky si můžete nechat. A je to pořád stejný. Pořád zamilovaný ovšem… to by asi nemělo být. Nebo může? Nesnažte se mě v tomto bodě poučovat. Většinu svého života jsem do někoho zamilovaná platonicky a je to nejlepší. Třeba do takového Thora. Nemusíte se trápit, že vám neodepisuje na zprávu, protože jste mu sami žádnou nemohli poslat. Nemusíte se vyrovnávat s tím, že se v reálu zachová jinak, než ve vašich představách. Protože reál není a představy jsou podle představ. Nebere vám peřinu a nemusíte s ním chodit na kafe a utrácet za to drahocenná eura. Ale taky nemá hmatatelné pohlavní orgány. A jsme u toho. Jep. Ale přiznejte se, že jste na ten článek klikli kvůli nadpisu! Nepřijde vám, že kdyby lidé neměli pohlavní orgány a rozmnožovali by se třeba dělením, že by na světě vymizela většina problémů? Lidé by měli méně depresí. Možná. Ale na rovinu - však většina problémů vyplývá z toho, že někdo někomu nechce svěřit své pohlavní orgány. Nebo někdo své pohlavní orgány někomu svěřuje nedobrovolně. Pohlavní orgány a královský trůn hýbou světem, není-liž pravda?
Asi se řinu do záhuby, ale každý se musíme jednou spálit, abychom pochopili, že některé nápady prostě nejsou dobré. Takže předem upozorňuji, že nemá cenu, abyste se mi v komentářích snažili mluvit do duše. Dohodli jsme se s bývalým budoucím manželem, že budeme kamarádi. A zítra se máme vidět. A já pořád nějak nechápu, že kamarádi a partneři není totéž. A že to znamená, že se na sebe nesahá. A že se na sebe v budoucnu už sahat nebude. Nechápu celý smysl rozchodu, jeho význam, šíři, dopad. Přijde mi to jako nějaký vtip, který časem přejde a bude se pokračovat. Nechápu, že mě někdo nechce, když mě předtím chtěl. Když vás někdo odmítá od začátku, tak je to logické. Ale co je logického a pochopitelného na tom, když vás někdo chce… a pak najedou ne? To přece není vůbec logické, je to úplně na hlavu! Postavené píčou ke zdi, řekla by moje kámoška. Ale asi to tak chodí. Jo, chodí to tak. Ve světě, který se točí kolem pohlavních orgánů to tak chodí, Zuzanko, zvykej si na to.
Taky to chodí tak, že existují ženy uchvatitelky a muži lapení do jejich sítí. Tohle je ještě víc nelogické. Ženy, co po deseti rozchodech partnera zase uchvátí a zjevně je to ani nijak neponižuje. Ženy, co chytají muže na útěku za nohu. Až tam to někdy dojde. A některým to i vyjde. A pak žijí s manželem po mnoho desítek let a asi jim nevadí, že je jeden čas vůbec nechtěl, že je nemiloval. Tohle nechápu ještě víc než rozchod. Nechápu ty ženy, že si sami před sebou nepřipadají blbě. A nechápu ty muže. Ale je jich hrozně moc, takovýchto dvojic, o kterých nevím, co si myslet, ale oni v mnoha případech nakonec vypadají šťastně. Šťastnější než já sama se svojí hrdostí. Mam skoro potřebu něco takového vyzkoušet. Jednak protože proto… mi ten plyšový los z IKEA asi tak úplně na objímání nestačí a taky proto, že by mě zajímalo, jestli to funguje. Jestli se dá ten druhý zmanipulovat proti své vůli a změnit názor tak, aby byl nakonec i on spokojený. Jenže na to nemám žaludek, nejsem chytačka za nohu. Jak se znám, dokážu se tak maximálně jednou zdvořilou větou zeptat, jestli se minulost nedá vrátit a protože u toho nebudu dělat dostatečnou scénu, která by protějšek zlomila, tak se dozvím racionální odpověď, že ne a půjdu hezky zase domů. Ježiši… já vůbec nevím, co si mám myslet o světě kolem sebe. O jeho pravidlech a fungování. Berou mě filosofické, psychologický, sociologický a spirituální otázky. Měla bych napsat knihu. Nechápu zamilovanost. Nechápu lásku a to jak vzniká a zaniká, aniž by to člověk nějak ovlivňoval. (Pamatujte, zase to má na svědomí aura.) Zítra bych zase měla jít do futuristického kostela. Už jsem tam dlouho nebyla, to by mohlo přivodit nesnáze.
Važte si pohlavních orgánů, které vám někdo dává k dispozici. Jednou už vám je totiž třeba k dispozici nedá. A pak to budete mít trochu blbý. A přestanete chápat svět. Jako já. Jdu radši do sauny a pak se učit slovíčka. To mne duševně naplňuje. Miluju finská slovíčka. A svojí výslovnost. Myslím, že se mi tu změnila k lepšímu.
P. S. Ospravedlňuji se za svůj naprosto divný erasmácký deníček, který se vždycky zvrhne v povídání o chlapech (v horším případě o jednom konkrétním, o kterém už bych mluvit neměla, ale evidentně jsem schopná ho nacpat i do P.S.…) ale neříkejte, že by vás víc bavilo číst, co jsem měla k snídani a v jaké jsem ve škole seděla lavici. Nebavilo, že ne? :D

P. P. S. Včera večer jsem byla fotit jezero a město, tak se můžete na konec trochu pokochat obrázky z mnou tolik opěvovaného Tampere.









 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zdebra Zdebra | Web | 21. září 2015 v 20:45 | Reagovat

To zdravení mi připomíná dvě časté možnosti. Když pozdravím, blbě se na mě lidi dívají, co si to dovoluju je zdravit. Když nepozdravím (někoho, koho jsem neviděla nebo nevím, kdo to je), hned to ví celá dědina, že nezdravím. :-D
Jedna čtvrtina za tebou? To tam jsi jen na 4 měsíce?
Chlapec, co nosí stuhu ve vlasech? To jsem ještě neviděla. :-D
Klid, taky mám v hlavě blokaci.
Pozor, aby těch rande nemuselo být 198 a pak dvě by se vydařily. :-D
Raději si nebudu představovat, jak moc by lidi zamořili Zemi, kdyby se rozmnožovali dělením. To by bylo peklo. :-D
Jo, knihu napiš. Určitě si ji ráda koupím a nechám podepsat!
Mě by bavilo číst, cos měla k snídani a kdes seděla. Určitě bys to napsala zajímavě a čtivě. (Proč často začínám větu slovem "určitě"?)

2 Lawiane Lawiane | Web | 21. září 2015 v 21:53 | Reagovat

[1]: třeba by to dělení nebylo tak příjemný a každý by se proto za život rozdělil jenom jednou. :D Já bych se třeba moc nechtěla dělit... představ si, jak se najednou rozdělíš, však to je úplně psycho.

3 Monica Otmili Monica Otmili | E-mail | Web | 21. září 2015 v 22:04 | Reagovat

Pohlavní orgány a královský trůn hýbou světem? Pod to bych se podepsala, stačí se podívat na kauzu Nagyová nebo třeba rovnou na hrad, polovina národa tam vidí jeden mužský pohlavní orgán. ;)

Osobo, těším se, až se vrátíš a hurá do hospody! Na pivo za český ceny. Třeba se přidá i pan gay (a že zrovna on musí být homo). Mrzí mě, že Fin s opravdu velkým F (ne, falus zde opravdu není myšlen) je už pasé, i když je spojení bývalý budoucí manžel zajímavý oxymóron...
Ale bacha na Thora, o jeho pohlavních orgánech bych raději nepolemizovala, pokud nechceš poznat sílu Mjöllniru na vlastní kůži. :D
Zdar a sílu přeje elf z rodných končin. ;)

4 stuprum stuprum | Web | 22. září 2015 v 5:07 | Reagovat

A pijou Fini vodku nebo je to jen kachna? :)

5 Lawiane Lawiane | Web | 22. září 2015 v 7:10 | Reagovat

[4]: hmmm.. spíš pivo, řekla bych. :D Zase tolik Rusové to nejsou.

6 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 22. září 2015 v 7:14 | Reagovat

Vážim si teda všetky pohlavné orgány. To je dobrá rada! "Po hlavní se procházeli orgány a slídíli po hlavni, která by ohrožovala orgány pohlavní." ;-)

7 Zdebra Zdebra | Web | 22. září 2015 v 18:20 | Reagovat

[2]: Jo, taky bych se nechtěla dělit. :D Navíc bychom nesměli mít kosti, abychom se dělili, takže bychom byli jen hromádka svalů a tuků.

8 Nebohá Nebohá | Web | 22. září 2015 v 20:32 | Reagovat

Když jsem si rozečetla tvůj článek, hned jsem si vzpomněla na svůj první delší pobyt ve Švédsku. Těšila jsem, že budu mluvit jako pravá Švédka, až se vrátím, ale nestalo se. Navázat kontakt s klasickým svenssonem byl dost oříšek. Drží se hodně při sobě a člověk se musí hodně snažit, aby jeho infiltrace byla úspěšná. Byla jsem na Erasmu, švédsky jsem měla jenom Švédštinu pro začátečníky (ehm), protože jiný švédský předměty nám nechtěli zapsat, takže pokud chtěl člověk mluvit, musel prostě vyjít do města. To člověka taky přimělo se trochu otrkat.
Teď jsem mezi samými švédskými studenty,  tak doufám, že v prosinci už to bude na mé svensce znát.
Jsem ráda, že jsem se zase po dlouhé době podívala na tvůj blog a zjistila, že je ještě někdo ztracen na severu. Jsi tam přes Erasmus nebo nějaký jiný program?

9 Avilan Avilan | Web | 24. září 2015 v 14:59 | Reagovat

Už jenom ten první odstaveček.. Já jsem zvyklá, že když jsem s cizími lidmi v novém prostředí, že to právě ty lidi sblíží a spíš je to táhne spolu komunikovat. Tohle je nějaký extrém...

Ten kluk, co vypadá jako holka xD Dneska jsem jela v autobusu s chlápkem, který měl růžovou bundu, růžovou kabelku, řasenku a fialovou rtěnku xD Bylo mu přes 50.

Hej, ta nanosekunda mě nikdy nenapadla, dobře ty! :D

Ach jo, Tampere je tak krásné!

10 Silwiniel Silwiniel | Web | 4. října 2015 v 11:27 | Reagovat

Mně to taky nedává žádný smysl, proč tě jednu chvíli chtěl a teď ne...Jediný, co mě napadá je, že je to hajzl, který tě využil, ale o vztah nestojí a proto tě pak odkopnul. Ale nevím, neznám ho, třeba se mýlím. Ale strašně mě to vytáčí za tebe, je to hnus, že se takhle někdo chová.
Souhlasím s tím, co píšeš o aurách, taky jsem měla pocit, že jsme u někoho prostě cítila, že ten ne, i když jsem racionálně nevěděla proč. A u svého elfa jsem zase hned od začátku věděla, že tohle jo, aniž bych věděla proč :D
Moc ti přeju, abych potkala někoho, s kým by se tvoje aura shodovala a mohla jsi přestat myslet na "minulého budoucího manžela".

11 Silwiniel Silwiniel | Web | 4. října 2015 v 11:27 | Reagovat

*abys potkala...

12 Lawiane Lawiane | 4. října 2015 v 15:48 | Reagovat

[10]: né, on není hajzl. On jenom nevěděl co s celou situací a jako většině chlapů se zdrhnutí jeví jako nejlepší řešení.

13 Grumpy Grumpy | Web | 2. prosince 2015 v 9:35 | Reagovat

Sestro, soucítím s tebou (promiň, že jsem se k tomuhle článku dostala až TEĎ :-D). Taky jsem po posledním rozchodu dost dlouho nebyla schopná pochopit, jak mě mohl pan zamilovaný (ten chlapec z obrazovky) najednou nechtít poté, co do mě byl tak hezky zamilovaný. A taky mi to dlouho nedocházelo naplno, protože jsme poslední 4 měsíce komunikovali jen sporadicky přes obrazovku. Ale chlapi prostě přemýšlí jinak než my, s tím se nedá nic dělat. Jednou snad potkáme i my dvě svoje osudy :-D

PS: Kam chodíš na představy typu "T. by ti měl useknout hlavu obouručním mečem?" :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.