Zase jenom přelud

11. srpna 2015 v 23:51 | Lawiane |  co na srdci to na blogu
OMG… chtěla jsem si udělat pohodový večer a místo toho jsem zase zabředla do přemýšlení, které nevede k ničemu dobrýmu. Proč jsou lidský vztahy tak složitý? Proč jsou lidi tak složitý? Asi aby život nebyl nuda. Proč řeším tyhle trapňoučký pubertální výlevy typu "on mi nepíše"? To je hrozné, jak zase došlo i na mě. Měla bych mít nějaké vznešenější a více povznášející cíle. Nějaké nadosobní. Sakra.


Každopádně mě může utěšovat alespoň velmi pozitivní událost dneška a to, že díky návštěvě doktorky zase slyším na obě uši. Ve Finsku se mi na fesťáku totiž podařilo tak trochu nahluchnout a vydrželo mi to přes dva týdny. Za všechno může kapela výše na obrázku v záhlaví. Ohluchla bych kvůli nim znova. (Nebo radši ne.) Valná většina doktorů na dovolený… a tak si začnete gůglit diagnózu. To je naprosto nejhorší způsob, ale určitě to dobře znáte. Vždycky narazím na diskuze, kde jeden člověk napíše, že neslyší a deset dalších mu odpoví, že oni neslyší už třicet let, tak ať si nedělá naděje. A vy si pak taky přestanete dělat naděje… když to má deset lidí třicet let… určitě to taky máte nadosmrti. Dobrý, doktorka mne vyléčila a ještě mi popřála k svátku. Na rozdíl od jiných nejmenovaných lidí….
Láska je na hovno. Ale stejně po ni prahne celý svět, protože žití bez ní je tak nějak bez šťávy. Když ji nemáte, je to na hovno, protože byste ji chtěli. A když ji máte, je to chvíli super, ale pak je to taky často na hovno. Jak se vyvarovat hovnům? To se nedá! Vybrat si dobrého partnera. Jak se to dělá? Jak se to pozná? Co když se lidi mění? Nekontrolovaně.
Víte, co? Je to na hovno. Můj vztah s vy-víte-kým. (Takový ten člověk, co ho tu obvykle označuju národností, protože to je důležitý fakt našeho vztahu. Pokud ovšem nějaký vztah vůbec existuje…)
Před rokem a něco jsem si vybrala ideálního chlapa. Tak co je špatně? Jak to, že to před rokem fungovalo, když jsem tou dobou uměla finsky asi o půlku míň… a když mám teď pocit, že to nefunguje, protože neumím mluvit. A jeho už to nebaví. Nebo jsme si řekli všechno, co se říct dalo? To asi těžko. Sakra. Je normální, že okolní prostředí lidi tak zatraceně moc mění?
Když byl v Praze, tak to bylo zdravé - zdravý vztah. Jednou navrhne schůzku ten, pak ten druhý, třetí vyplyne sama. Když se vracím v noci domů, napíše mi, jestli jsem dorazila v pohodě. I když mu skoro nerozumím, mám pocit, že ho nějak chápu, že chápu, co si o mně myslí, že je to blízký člověk a že vím, co si můžu dovolit.
Současná situace: svět se shlukl na fejsbuk. Je trapný, když se vztah zakládá na fejsbuku, ale když jsou dva lidi prostě tak daleko a fejsbuk je jediný komunikační prostředek a vy jste zamilovaní… svět se prostě často shlukne na fejsbuk… a když je objekt vaší lásky extrémně nekomunikativní, co se psaní týče… shlukne se svět často jenom do lajků. A lajky momentálně nejsou a nebudou, ani kdybych poustla svoje prsa nebo svoje hovno. Jo hovno… přesně na to to celý je. Nebudeme si nic namlouvat, jsem těžce ignorována.
Hlavně, že příští týden jedu tam, co on bydlí, na čtyři měsíce… že jsem se k tomu upínala celý rok, během kterého jsme se viděli asi čtyřikrát, ale díky představě těch čtyř měsíců, to dávalo smysl a mělo cenu pokračovat. A teď si říkám, že s tímhle přístupem mi na tom Erasmu bude asi líp, když budu sama.
Nedokážu se nikdy odmilovat, jediná věc, co mě k tomu přirozeně dovede je, když mě situace začne urážet a ponižovat. A v situaci "být ignorována" si už teda docela uraženě připadám. Uraženě a naštvaně a říkám si, že mi za to ty jeho fajnový ruce a hrudník a očíčka nestojí. A když už se s tímto hezky smířím… Vy-víte-kdo si na fejsbuku změní profilovku a na té profilovce… má zase tak super ruce, že to začne silně podkopávat můj nově vybudovaný názor, na který jsem začala být hrdá. A je to zase na hovno. Asi si začnu myslet, že podstata světa není láska, ale to hovno.
Čtyři dny, co jsme spolu byli minulý měsíc, jsem zhodnotila… řekněme nepozitivně. Nevím, proč mám tuhle tendenci věci shrnovat a hodnotit shrnutí, nikoli jednotlivosti. Možná to vůbec nebylo tak nepozitivní, vždyť jsme pořád podnikali něco fajn, zmrzliny, kavárny. Všechno bylo idylické… až na ten pocit, co člověka přepadne, když se pořád musí ptát "cože?". Byla to zkouška… čtyři dny spolu… to je spousta komunikačních situací… které já očividně nedávám. Ale jak je mám dávat, když můj vyvolený, kterého jsem si chválila pro jeho srozumitelné vyjadřování, začne huhlat a mluvit potichu divnými slovy? A já mu pak nerozumím ani jeho vlastní jméno - to byl opravdu vrchol mé zoufalosti. Navíc se Fin chová pořád víc finsky… hlavně, že jsem si ho chválila, že ho tyhle špatné národní syndromy minuly. Asi neminuly. To je ten rozdíl oproti Praze a Finsku. Nedokážu odhadnout, co si myslí, když se pořád tváří stejně - jako kámen. A kouká někam do pryč a mlčí. Začnu si pak myslet, že je mu moje přítomnost na obtíž, ale třeba ne, Finové tohle dělají… že jsou jako šutry…
Navíc ve Finsku je pusa na veřejnosti asi trestná. Za ruce se taky nedrží. Nebo se moje ruce během toho roku staly jedovatými a nikdo už je držet nechce. Proč vás někdo vezme za ruku jako první (sakra, u nás na sídlišti na křižovatce, doposud to místo považuji za posvátné a to po něm chodím každý den několikrát…), když vám po čase řekne, že to nemá rád? Proč to teda dělal? Tohle je regulérně pletení hlavy. Proč se s váma bez okolků líbá všude, kde se zrovna nacházíte. A když teď čekáme deset minut na bus a není co dělat, stojí metr od vás a nic… ksicht kámen. Kameny jsou na hovno. Alespoň ty v podobě lidských ksichtů, jinak jsou kameny bezva. A když už nemůžete ignoraci vydržet a zase si namlouváte, že se vám to třeba zdá… protože je to prostě Fin a pro Finy je nekomunikování přirozené… a zase se ponížíte a napíšete mu jako první… po třech větách dostanete informaci, že jde spát nebo jde do sauny… klasika. Spánek a jídlo a sauna je vždycky důležitější než já.

Jsem zamilovaná do chlapa, který tu byl před rokem a který je teď jenom v mojí hlavě, protože to, co je nyní, prostě není tentýž člověk. A to je vy-víte-na-co. Už zase mi zbyl jenom přelud. Stejně jako z Cedrica Diggoryho. Amen.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lesní tráva Lesní tráva | E-mail | Web | 12. srpna 2015 v 1:42 | Reagovat

Tak to je tedy mazec. Vůbec tě neznám, ale jak jsem si přečetla tenhle článek, dokážu si hned několik situací vybavit, protože jsem některé i zažila (ale tehdy tedy s Čechem) a je to fakt mrazivé. Pak jsem se rozhodla, že nechci nikoho, s kým nebudu moct mluvit - jsem děsně ukecané a stresující stvoření. Někdy věci potřebuju probrat stokrát dokola a jde mi o to, abych měla někoho, kdo v tom bude se mnou - explicitní a upřímný ve všem. Pokud by se někdy můj vztah dostal do bodu, kde jsi teď ty, okamžitě končím. Ale na věcech se dá pracovat, jestli ti to za to stojí. Záleží ale na něm, jestli to jemu za to stojí...

2 Páti Páti | Web | 12. srpna 2015 v 5:20 | Reagovat

Sice tou puberťačkou jsem, ale vybavili se mi podobné situace. Je to těžké...
A velice hezky napsané

3 Egoped Egoped | E-mail | Web | 12. srpna 2015 v 11:34 | Reagovat

Chápu - je to na houby, když je člověk zrovna ten z páru, o kterého už není z druhé strany zájem.

4 Silwiniel Silwiniel | Web | 14. srpna 2015 v 16:42 | Reagovat

Tohle zažívat je hrozný :( Pamatuju si, jak jsem se léta trápila kvůli jednomu klukovi, do kterého jsem byla zamilovaná a on se ke mně chvílema choval jako ke kamarádce, chvílema mi dával najevo sympatie a já nikdy nevěděla, na čem jsem. Je to ale do Fina sprostý, že se s tebou líbá, vodí za ruce a pak ti ani nenapíše...
Člověk ale nikdy neví, co se může stát. Já jsem potkala elfa a jsem s ním moc šťastná. Možná si každý musí nejdřív zažít nějakou nešťastnou nebo neopětovanou lásku...
Nevím, jak tě povzbudit, aby to neznělo lacině. Ale věř tomu, že láska opravdu není na hovno.

5 Kačavra Kačavra | 16. srpna 2015 v 21:14 | Reagovat

Jdi od toho, podle toho, co píšeš, má jinej objekt zájmu. Ale je od něj sprostý, že ti to nedokáže říct. :-?

6 vivienne vivienne | E-mail | Web | 17. srpna 2015 v 10:03 | Reagovat

Zažívám něco tak trochu obdobného, akorát nás nedělí až taková vzdálenost,jako tebe... mno budu držet palce...

7 nolik nolik | 17. srpna 2015 v 19:39 | Reagovat

Sleduju tu vaší historii od začátku a hrozně mě baví to číst:). Ale jestli on to neviděl spíš jako nevinný Erasmus románek..A ty za ním pak přiletíš do Finska:P..
Na jednoznačný konec bych asi na tvém místě neměla, dala bych mu ještě šanci. Ale začala bych se stahovat, rozhodně mu už nepsat jako první, a když napíše, odepsat až za pěkně dlouho. Předstírat, že je ti i bez něj strašně fajn. Hlavně se nevnucovat, protože jestli to ze začátku nemyslel moc vážně, tak teď asi působíš trochu "needy". Věřím, že se to může změnit, ale dala bych mu možnost, abys mu chyběla:).

8 Lawiane Lawiane | Web | 19. srpna 2015 v 18:26 | Reagovat

[7]: díky za radu. Já bych do toho Finska jela tak jako tak i bez něj :D Ale máš pravdu, že asi působím trochu děsivě závažně a to chlapy děsí a pak radši utečou. :D Prostě se uvidí. :D

9 Silwiniel Silwiniel | Web | 24. srpna 2015 v 8:57 | Reagovat

[8]: Mno, myslím si, že je to blbost. Když chlap o vztah stojí a má tě rád, tak nebude utíkat. Nejsou všichni chlapi stejní, fakt ne :D
Já bych to nedokázala, přetvařovat se, dělat, jak jsem v pohodě a jak mi to nevadí. To je podlě mě nadlidský úkol...

10 Michelle Michelle | Web | 27. srpna 2015 v 11:29 | Reagovat

Ten pocit znám a nejhorší je, když každý den neustále přemýšlíš o tom, co s všechno podělala a proč to tak všechno je.. yay celá já! -_-
PS: krásný blog, miluju černou barvu spolu s červenou (:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.