"pozitivní" začátek Erasmu

27. srpna 2015 v 10:31 | Lawiane |  Finsko 2015
Hei kaikille, tak už se zabydluji na Erasmu. Značně komplikovaně, značně jinak než jsem si představovala a značně s mnoha tresty pro moji karmu.
V posledních dnech mi přijde, že se všechno obrací proti mně, na což normálně nejsem vůbec zvyklá. Doposud jsem byla spíš dítě štěstěny. Ale ono to dobře dopadne, věřím v to. Tohle je jen klasický stresový začátek. Stejně vás však musím varovat: jestli si chcete způsobit žaludeční vředy a potrhat zdravé nervy - jeďte na Erasmus!


Začalo to už pár dní před odjezdem, kdy mi Fin napsal docela divný zprávy, ze kterých jasně vyplívalo, co hodlá udělat. Takže v den odejedu, místo abych si užívala poslední chvíle doma, probulela jsem celé balení kufru. Ale tušila jsem to už několik týdnů, tohle bylo jen nemilé potvrzení domněnek.
Letadlo mělo letět v devět večer, pak mě měla čekat noc na letišti v Helsinkách, ráno autobus do Tampere a v jedenáct dopoledne převzetí bytu.
Na úvod třeba zmínit, že mám docela funkční šestý smysl. A už když jsem šla tím tunelem do letadla, říkala jsem si: "Ty máš sakra ale divnou auru, ty letadlo." Zrovna tak mi celý den přišlo naprosto nepředstavitelné a nereálné, že bych si jako druhý den měla přebrat ten byt. A že ke mně má hned večer přijet na návštěvu kámoška. A že prostě budu na místě. Ale koho by nikdy nenapadalo, že to spadne, když do toho lezete, že? To je už taková tradiční myšlenka.
Všichni už sedíme v letadle usazeni na svých místech, včetně Raye Korantenga, a čekáme na start. Popojedeme asi dvě stě metrů… a zastavujeme. A kapitán promlouvá. A říká, že máme problém s klimatizací a že se snad za deset minut opraví. Stojíme tam už dvě hodiny, až se rozhodne, že se pokračovat nemůže a že nás z letadla musejí vyndat. Vyloží nás do haly. Ray Korantegn mi hlídá batoh, zatímco jdu na záchod. Prý za čtyřicet minut dostaneme více info. A taky poukazy do zavřených restaurací. Za čtyřicet minut se dozvíme, že máme čekat dalších čtyřicet minut a že nikdo zatím vůbec nic neví. Utěšuje mě, že mám v záloze ještě celou tu noc, co jsem měla stejně trávit na letišti ve Finsku. Ale po čtyřiceti minutách už radši nikdo nahlas nic nehlásí a jenom nám přijde smska, že náš let je odložen a předpokládaný čas odletu je zítra v jednu odpoledne. To jako vážně? Málem mi vypadly bulvy na display telefonu. Dostáváme hotel, docela luxusní. Mám pro sebe dvoujlůžák a ráno dost dobrou snídani, až na to, že samým stresem už několik dní nemůžu nic jíst. Naštěstí jsem se přidala k takovým třem paním a pojaly jsme to jako dámskou jízdu. Teda to zase ne, ale bylo moc fajn, nebýt v takové situaci sama. Ráno nám na hotel přijde další smska, že se neletí v jednu, nýbrž ve čtyři. Za tuto sobotu jsem stihla napsat opravdu hodně zpráv obsahujících fráze o zpoždění a o velké omluvě. Musela jsem si koupit nový lístek na bus do Tampere a maminku slečny, co mi pronajímá byt, poprosit, aby mi klíč přinesla až v jedenáct večer. Jenže let ve čtyři se zpozdil o dalších 45 minut, protože jsme čekali na něčí tašku. Takže mi ujel i ten nově koupený autobus. Navíc z helsinského letiště postavili do centra vlakovou trať a zrušili autobusy, na které jsem byla zvyklá, takže když hrozně pospíchám a uklidňuje mne, že to místo znám jako vlastní boty… ejhle, už ho neznám, protože je celé překopané. Tak jsem s vděkem skočila do soukromého letištního busu. V Mekáči jsem potřebovala chytit wi-fi a objednat si už třetí lístek na bus do Tampere. Jenže můj mobil zrovna v tu chvíli přestane spolupracovat a odmítá stránky načítat. Zapnu si počítač. Stránky se načtou, kupuju lístek - alespoň si to myslím. Jenže na kartě č. 1 došly peníze. A karta č. 2. a č. 3 hlásí, že banka nepřijala požadavek. Nemám už čas a musím jít k autobusu a doufat, že se dá koupit jízdenka i u řidiče. Jezdím totiž speciální levnou společností, která všechno prodává přes net. U řidiče to naštěstí koupit jde, ale místo devíti eur to stojí dvacet. Čert to vem. Hlavně, že jedu. Při hledání bytu, kde už jsem jednou byla, jenže to bylo ve dne a teď je tma tmoucí, se samozřejmě vydám blbým směrem a jdu někam do prčic. Naštěstí mi to v čas došlo, abych se otočila dobrým směrem. Chudák finská maminka na mě čekala až do půlnoci, ale byla hrozně milá, jako už finské maminky bávají, a dokonce mi přinesla brusinkový sušenky, banán a čaj. Zlatá paní. Už jsem tak unavená, že ani nemám sílu se radovat nad bytem a zalejzám do spacáku, protože IKEU s peřinou jsem pochopitelně nestihla a kamarádku jsem musela odkázat na hotel.
Neděle byla fajn, jela jsem si vyzvednout věci ke kamarádce zpátky do Helsinek a hezky se prošla při pobřeží. Nikdo mne nevaroval, že na konci srpna bude ve Finsku skoro třicet stupňů a že tu budu chodit v šortkách.
V pondělí začínal orientation week, který stále trvá a na který jsem se vůbec netěšila, protože je moc internacionální. V buse do centra přede mnou sedí Japonka, která je evidentně taky exchange. Tak si říkám, že bych se s ní mohla začít bavit, že by bylo fajn nehledat to všechno v té škole sama. Ale pak koukám, že vedle je další Japonka. A další. A Japonec. Pokus o kontakt jsem sice uskutečnila, ale Japonci se zjevně chtěli bavit jen japonsky. Při prvních formalitách jsem ale natrefila na Čechy, kterých je tu mimo jiné asi tak milion, a přidala se k nim. Školní věci proběhly fajn. Ale po nich mě čekala děsivá věc. Setkání s Finem s tím, že to jako probereme hrdinně tváří v tvář neboli kasvotusten, ale bylo jasný, že na tom stejně už nebude co měnit. Další věc je, že Fin chodí na tu stejnou školu a navíc se rozhodl být tutorem a tutoruje mojí kamarádku Ninu a je děsně zapojen do celého erasmáckého dění. A samozřejmě jsem ho v té škole musela už dopoledne dvakrát zahlédnout. A ještě si dát oběd.
Přišlo mi téměř nevyhnutelné, že ho při tom rozvodovém řízení pozvracím nebo se složím nebo minimálně rozbrečím. Jedna z Finových vlastností, které mne nemálo deptaly je, že všechny setkání domlouvá na poslední chvíli. Když už přemýšlím, že se seberu a pojedu pryč, zvoní mi mobil, kde že se teda sejdem. Scházíme se a jdeme na kafe. Další z Finových vlastností, které mne nedeptaly, ale naopak přitahovaly, je že vyzařuje děsně uklidňující energii. Takže jakmile přišel, přestalo se mi chtít zvracet a další podobné věci a úplně jsem se uklidnila. Neuvěřitelné. Bylo mi zaplaceno kafe, byla jsem usazena v příjemné zahrádce a bylo mi vysvětleno, že se k sobě nehodíme. A já, ačkoli ho pořád miluju, jsem řekla, že si to taky myslím. Že to poslední dobou bralo víc energie, než dávalo. Že to jak jsme spolu minule byli několik dní v kuse, bylo náročný a že to možná byla zkouška, která nevyšla. Řekl mi, že z toho má sám výčitky, že mi tohle říká. A působil fakt upřímně, až to bylo bolestné. Řekla, jsem, že nechci, aby měl kvůli mně výčitky, že mi nikdy nic nesliboval a že jestli mě to teď bude bolet, tak je to můj problém, neměla jsem mít tolik iluzí.
Bála jsem se, že na sebe naplivem nějakou špínu, že se urazíme a naštveme jeden na druhýho a že to pokazí dojem z celýho vztahu. Že to přikreje všechny ty pěkný vzpomínky. Místo toho to bylo tak pohodový, že jsem vůbec nemohla uvěřit, že je to konec. Dokonce moje jazykové komunikační schopnosti byly na úrovni a řekla jsem obstojně všechno, co jsem chtěla. Ani jsem se nerozbrečela ani nepozvracela. Naprosto v klidu jsem odešla jak nevěřící Tomáš. A od té doby se mi chce ráno o něco méně zvracet (můj stres ovšem stále velkolepě posiluje škola). To tak asi bývá, že když už o nic nejde, tak je to najednou děsně v pohodě, že ti dva ani nechápu, proč se tak vlastně rozhodli. Jsem ráda, že to akorát posílilo moje pěkný vzpomínky a jeho obraz jako člověka, kterého si můžu vážit.
A mam ho ráda a proto nemá cenu ho dál otravovat a vnucovat se, protože by z toho měl akorát víc trápení. A ne jen on. Ustála jsem to hrdě. Ale nezapírám, že mne nenapadaly vedlejší plány, protože se mi pořád zatraceně líbí. Musíme být ovšem rozumní, že? Snad to půjde.
Jsou to teprve dva dny, ale zdá se mi to jako úleva. Nejdřív jsem nevěděla, jak se mám k celému tomuhle městu postavit, když tu na mě na každé křižovatce vykukují ty společné zážitky a všude tu jezdí autobus jednička, kterým když jsem jela, připadala jsem si vždycky tak požehnaně a teď už s ním pravděpodobně nikdy nepojedu. A rok jsem se těšila, že spolu budeme dýl než pár dní a tyhle čtyři měsíce měly bát vrchol mého vztahového života. (Nutno přiznat, že po odjezdu bych pak asi umřela.) Ale nadstandardní náklonnost jsem k Tampere chovala už pár let před tím, než jsem vůbec poznala Fina. S Finem jsem si myslela, že je moje osudové místo. A teď si myslím, že mne ještě nějak mile překvapí, že jsme s Tampere a jeho osudovostí vůči mne ještě neskoncovali. Včera jsme byly s Ninou na boží procházce podél jezera, kde jsem předtím nikdy nebyla. Tahle krása finských jezer se nedá popsat slovy ani obrázky. To se musí vidět. Je to balzám na duši.
Škola nás děsí každým okamžikem víc. Zdejší organizace studia je trochu zavádějící. V úterý máme test, na kterém máme prokázat, že naše finština je na úrovni B2, jinak nás nepustí do kurzů. Zápis do kurzů končí zítra, ale výměnní studenti dostávají hesla k systému až tento týden a na většinu věcí se můžou zapsat až po těchto testech… takže se už vlastně nemůžou zapsat a všechno musí řešit s vyučujícími individuálně. Studijní obůrek, na který jsem oficiálně přijata, otevírá na tenhle semestr jen dva předměty. Já musím na domácí univerzitu přivézt minimálně tři a to mám ještě úlevu kvůli psaní bakalářky. Jenže třetí předmět je trochu problém. Můžu si dát ještě finštinu z nějakého jazykového centra, ale ta se učí v aj a pravděpodobně bude primitivní a pravděpodobně taky asi plná. Tak si můžu dát finštinu s Finy, ale ta je zase moc složitá a většina těch předmětů se mi vůbec nehodí a ani na ně nemůžu, protože mají prerekvizity. Takže se trochu stresuji, že tu nebudu mít co studovat a pojedu zase domů. A budu vracet stipendium, který už jsem části utratila za různé formální poplatky a nájem. Great. Bůh buď s námi.
Situaci odlehčují zdejší průběžné vtipy. Například, když si na obědě Nina nevědomky dá polívku s bramborovou kaší, protože ta polívka je tak hustá, že není poznat, že je to polívka. Nebo když já na obědě nevědomky civím na nějakého miniaturního plešatého Fina (už zase) a on si asi vyvodí, že ho balím a pak na mne potrhle mává. Nebo když půl hodiny čekáme na bus do IKEI, na který pak zapomeneme zamávat, aby zastavil, a máváme na poslední chvíli a bus zběsile brzdí a zastavuje nám na křižovatce.
Zítra je obří erasmácká párty, na kterou asi nejdeme, protože nemáme rádi obří párty a už vůbec ne takto internacionální a plné angličtiny a touhy se ožrat. Místo toho nás naši tutoři pozvali k další tutorce na domácí před-párty (ve Finsku klasický způsob, jak se levněji pobavit, když alkohol v barech je moc drahý - napít se předem doma pak v baru ucucávat jeden drink). Problém je, že tam jde asi deset lidí a jedním z nich je můj již bývalý. Říkal, že se omlouvá, že se dal na to tutorování a že se budeme asi nadále potkávat na akcích. A že kdyby mi to vadilo, ať mu to řeknu, že tam chodit nebude. To je fér. Jenže já si chci asi zítra vyzkoušet, jaký to je, ho vidět a už na něj nemít právo. Snad mne to nějak nesejme. Moje máma mi po telefonu vysvětlovala, že to vůbec není dobrý nápad. Tak teď nevím, jestli mám dát na svojí zvědavost nebo na svoji matku. Ale řekly jsme si s Ninou, že ještě než půjdem na tu před-párty, tak si uděláme před-před-párty u mě doma. Abychom zvládly tu před-párty… jestli chápete?

Naše univerzitní koordinátorka je tak děsivá, že nám nahání husí kůži. Během dnešní prezentace se ani jednou neusmála. Společnou online večerní snahu zapsat si předměty (neúspěšně) končíme s Ninou zprávou: "Ach, to je hrůza."

Dobrou noc.


P. S. ráno: Tři předměty z jazykového centra zapsány. Dokonce jsou finsky a dokonce na nich bylo i místo. Teď by mě tedy teoreticky neměli poslat domů, ani když neudělám ten test na B2, který ovšem udělám, protože vím finsky hodně slov.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Magdaléna Magdaléna | Web | 27. srpna 2015 v 12:50 | Reagovat

Úžasný článek, přečetla jsem ho jedním dechem. Teď musím naskočit do pracovního provozu, ale pak kouknu, co tu máš o Finsku a erasmu víc :-)

2 Silwiniel Silwiniel | Web | 27. srpna 2015 v 13:47 | Reagovat

Ty jo, tak to mě mrzí, že to s Finem skončilo...ale na druhou stranu, asi je to tak lepší. Když to tak vezmeš, vlastně jste se opravdu moc neznali. Moc dobře tohle znám, jak je to těžký...Sama jsem vždy nesnášela takový kecy, ať se nebojím, že určitě potkám někoho skvělého, tak ti to nechci říkat, ale stejně věřím, že určitě někoho fajn potkáš a budeš s ním šťastná. Když se to stalo mně ( a že já tomu vůůůbec nevěřila), tak se to už může stát každému :D
Obdivuju tě, že to všechno okolo Erasmu zvládáš, musí to být fakt velký stres. Tak ať se ti daří i nadále a hlavně ať tě neposílají domů.

3 Martina (podobnej nervák z Turku) Martina (podobnej nervák z Turku) | 27. srpna 2015 v 20:34 | Reagovat

Páni, teda. Moc ti na všechno držím palce a přeju, ať je tam krásně i po tom všem. Po přečtení mám pocit, že bych se taky měla pozvracet :D ne z článku, ale z toho všeho, čim sis na začátku musela projít. Seš fakt dobrá! uf uf. bude to zas dobrý!!! moikka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.