Co když je to osud?

26. července 2015 v 14:25 | Lawiane |  Finsko 2015
Co když je to osud? Co když tu prostě mám být? Do konce života.
V pátek odjíždím domů, do Prahy. Čekala jsem, že se po měsíci budu těšit na chatu, na rodinku, na koně, na kámoše a místo toho mám pocit absolutní lhostejnosti vůči své rodné zemi. Myslela jsem, že se budu těšit na autobus z Holešovic na koně a místo toho je mi teď představa Holešovic a autobusu téměř odporná.
Jediné, po čem se mi tu opravdu stýská, je Fin, který je momentálně ne 2000 km daleko, ale asi jenom tak 600 km daleko. A mlčí. Ale ať si mlčí, koneckonců dokážu žít i bez něj a někdy si při tom připadám dokonce líp. Trýznivá věc ovšem je, že v současné době nemůžu z hlavy vytlačit jisté myšlenky na jisté věci. Činnosti. Možná by bývalo lepší je vůbec nepoznat, aby mi pak nemohly chybět. Ale takový už je život. Má plus i mínus. V tom mém naštěstí zatím převažují plus. Dej bůh, ať je tomu tak i nadále.




Poslední dobou mám pocit, že můj vztah k Finsku a vztah jiných studentů finštiny k této zemi, je diametrálně odlišný. A začínám si s tím stále víc a víc vážit sebe a svých vlastností. Že nejsem pecka. Že mám věčnou touhu po dobrodružství. Že, když jsem v cizí zemi, netrávím všechen volný čas sledováním seriálů na pokoji koleje. Divili byste se, kolik spolužáků z kurzu to totiž dělá. Přijdu domů a jednu spolubydlící vidím neustále sedět u počítače s ručníkem na hlavě. A slyším seriál. Další spolubydlící pro jistotu vůbec nevychází z pokoje a ani neotevírá dveře. Když se nás vyučující zeptá, co budeme dělat o víkendu, já říkám, že pojedeme na ostrov s majákem. Na ostrově s majákem jsme se koupali, prošli si lesní stezky, rozdělali si ohýnek, přeskakovali bažiny, jeli trajektíkem. A valná většina spolužáků řekne, že jejich plán na víkend je jít si do centra koupit pohlednice. Šmitec. Akce, která zabere asi tak dvě hodiny. A zbytek zaplní seriály. Ptám se, proč sem ti lidé pak vůbec jeli… Nejmenuje se ten kurz náhodou Finšina a finská kultura? Poznává se finská kultura skrze americké seriály? Ne fajn, nebudu se rozčilovat. Jenom si myslím, že když člověk dělá něco tak okrajového a specifického jako je finština, měl by to dělat celým srdcem. A ne jen proto, že po střední nevěděl, co si má vybrat za vejšku, chce mít titul a finština byla prostě zajímavá, protože se jí zpívá hodně metalu.
Myslím si, že když Finsko opravdu milujete, že se vám odmění. Co komu dáš, to se ti od něj vrátí. To neplatí jenom o lidech. Kdykoliv dýchám zdejší chladný čerstvý vzduch a vidím nekonečné lesy, cítím nesmírný vděk za tu chvíli. A lásku ke všemu okolí. Ke stromům, které se tu pokrouceně tyčí k severskému nebi. K balvanům porostlým lišejníkům, které pamatují, když je ještě přikrýval ledovec. Ke slunci, které tu nezapadá. Místa mluví. Finsko se nemělo vždy dobře. Bylo tu taky šedo, hlad a bída. Byli tu dělníci bez peněz a venkovský lid poštípaný komáry, špinavý od dehtu. Je fajn si to uvědomit. Na rozvleklých cestách severu, kde se zastavuje kvůli sobům a kde během čtyř hodin cesty nevidíte nic jiného než jezera, bažiny a les. Je fajn uvědomit si, že něco z těch poetických scén z finské literatury stále trvá a že Finsko není jenom Hesburger, Prisma a slavné značky vodky.
Ale přijde mi, že někteří lidé to nevidí, protože je zkrátka ani nenapadne, že by to mohli vidět.
S krajanskými spolužáky tu chodíme do sauny. Minule jsme ještě před tím byli plavat v jezeře, které má barvu CocaColy, protože jsou okolo bažiny. Potom jsme si do sauny natrhali březové větve a šlehali si záda. Nikdy předtím jsem tuhle metličku v sauně neměla. A světe div se, je to naprosto skvělé! Čerstvá bříza v tom horku tak nádherně voní a je mnohem snazší snést vysokou teplotu. A zvuk pravidelně šlehajících listů je tak uklidňující. Člověk pak úplně chápe, co Finové s tou saunou pořád mají. Proč je tu sauna nedílnou součástí každého domu a většinou i každé garsonky. Stejný pocit, když ze sauny vyjdete ven, je asi 15 stupňů, prší a vy se jdete koupat do jezera. Líní lidé o hodně přicházejí. Po překonání šoku ze zimy je ten pohled na klidnou hladinu přímo z vody, na okolní všudypřítomný les a na mlhavě šedý horizont prostě k nezaplacení. Finsko, miluju tě! Chladná jezera s černou vodou obklopená brusinkami a borůvkami, ticho a kachní rodinka plující okolo. Melancholie, která dává vzniknout vší té ve světě obdivované finské hudbě. Nikdy bych to nevyměnila za jižní pláže, ručníky na rozpáleném písku a opalovací krémy. Tohle je můj malý ráj, který nikdo jiný nemusí chápat. Vystačíme si s melancholií sami.
Třešničkou na dortu, co se koupání týče, byla naše dnešní návštěva jezera v půl čtvrté ráno. Aneb když se ve dvě vrátíte na kolej z festivalu (ze kterého jste šli 5 kilometrů pěšky, protože autobus byl tak plný, že ani nezastavil na zastávce) a za hodinu zase jdete ven - se koupat. Bylo deset stupňů, nad jezerem se klenulo růžové nebe počmárané cáry mraků a z hladiny stoupala bílá pára. Šli jsme se koupat svobodně bez vršků. Ty barvy, ranní opar a zvuky vodních ptáků, občasné šplouchnutí rybek! Ach! Jsem hrdá, že jsme se donutili tam v tuto neobvyklou dobu jít. A miluju své spolužáky, kteří jsou ochotní tohle podstoupit a nedívají se místo toho na seriály.

Proč je tu tak krásně? Proč jsem se tu nenarodila? Někteří lidé o své iluze postupně přicházejí, ale já musím zaklepat, že se mi tu nikdy nestalo nic, proč bych měla na tuhle zemi nějak zanevřít. Až si říkám, jestli si to vůbec zasloužím. Finsko je na mě hodné. Snad ví proč, snad je bůh ve všem a ty kameny, stromy a stezky prostě ví, že je chovám v úctě a umetají mi cestu. Říkají "vítej"? Pořád mám v hlavě otázku, co budu dělat se svojí budoucností. Jestli se sem prostě nemám odstěhovat, pokud to jen trochu půjde. Ale pořád mě straší představa, že opuštění rodné země musí být traumatizující. Že to nikdy nezmizí, že nikdy nebudete v té nové zemi úplně doma. Že se mi bude stýskat po Národním divadle, po pražských červených tramvajích, po obchodech na Budějovické a pohledech na českou zvlněnou krajinou protkanou žlutými lány obilí. Po hospodské kultuře a po frázi "ty vole". Jenže, když jsem mezi těmi žlutými lány a všude slyším "vole", myslím na Finsko. Finsko mě přitahuje jako magnet a nemůžu ho vyhnat z hlavy. Otázka je, jestli se mi bude v Česku více stýskat po Finsku nebo ve Finsku po Česku. Zdá se, že nemůžu být nikde úplná. Tohle je syndrom emigrantů a já ho mám, ještě jsem nikam neemigrovala. Věříte v osud? Že každý má svojí cestu prostě nějak předem danou? Alespoň částečně. Co když můj životní úkol je prostě přemístit se ze své vlasti sem. A zakořenit, zdomácnět a umřít jako stará babička na finské verandě v houpacím křesle, s černou překapávanou kávou na stole. Mnohokrát mě napadlo, jestli jsem se jenom nenarodila na špatném místě, jestli jsem neměla být blonďatá a neučit se od mala od maminky slovíčka obsahující zdvojené souhlásky a spoustu vokálů. Ale vím, že neměla. Protože bych před sebou neměla tuhle cestu, byla bych rovnou na jejím konci a nevážila bych si toho. Tahle cesta dlážděná zdvojenými souhláskami a zvykáním si na to, že lidé do sauny chodí nazí, i když jsou to vaši učitelé, momentálně naplňuje můj život a třeba je mým úkolem, aby ho naplňovala po celou dobu až do konce. Tohle je na mém věku krásné - můžeme mít představy, plány a iluze a ještě chvíli nám je nikdo nemůže vzít.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Em Age Em Age | Web | 26. července 2015 v 14:43 | Reagovat

Kdybych byla ve Finsku, taky by se mi nechtělo domů. Země tisíců jezer je překrásná a opravdu ti závidím, že jsi její krásy zahlédla na vlastní oči.

2 Monika Monika | 26. července 2015 v 15:47 | Reagovat

Řekla bych, že můžeš být ráda za to, že ses narodila v Česku. Kdyby ses narodila ve Finsku, tak bys to brala třeba jinak a chtěla pryč.. Osobně se taky nerada vracím od své finské rodiny. Vždy si projdu prvním nostalgickým týdnem po příjezdu domů a pak už je to dobré. :-)

3 Zdebra Zdebra | Web | 26. července 2015 v 16:48 | Reagovat

Taky nechápu, proč lidi dávají přednost sledování seriálů před poznáváním okolí místa, kde se nacházejí nebo před novými zážitky. Mně takhle momentálně chybí Vizovice, tam bych brala nějakou chatičku. Ale až se někdy dostanu do Finska, bude pro mě návrat domů jeden z nejhorších. To vím.

4 Usylmä Usylmä | 26. července 2015 v 17:03 | Reagovat

To ani neříkej, že tvoji "spolukurzovníci" jsou takoví...to je dost velká hanba! Možná by se jim mělo jen tak lehce okrajově vysvětlit, kam že to vlastně přijeli a že jestli je to nebaví, můžou zase rychle odjet do svých páchnoucích špinavých děr.
Jinak to saunování (+longdrink), to je slast!
Neblázni! Můžeš děkovat vyšším mocnostem, že ses narodila právě svým rodičům a v Česku, protože pak bys měla k Finsku asi podobný vztah jako máš teď k Česku. ;-)  Takhle to vidím spíš na to, že budeš žít ve Finsku. V Česku máš rodinu, takže pravděpodobnost, že se sem budeš vracet, je dost vysoká. Myslím, že to budeš mít vyvážené přesně tak, jak potřebuješ. Od každého svojí minimální dávku. :D
Ty fotky jsou super, koupání v ranních hodinách v jezeře je bomba!
Vlastně celý tvůj článek ve mně vyvolává děsnou nostalgii. Děkuju :-)
... Jo a když jste byli v tom majáku, nepotkali jste tam náhodou Anguse (Engase) ? :-D

5 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 26. července 2015 v 17:32 | Reagovat

Krásný článek :-)
A Tvoji spolubydlící mi připomínají spoustu lidí odsud...
Ať jsou kde jsou, všude reptají a nic si neužijí :-)
Já sama osobně bych nedokázala žít jinde, než v Čechách, ale to je o člověku :-)

6 Avilan Avilan | Web | 1. srpna 2015 v 11:19 | Reagovat

Nedivím se, že se ti nechce domů. A upřímně, i když jedeme na blbou chatu do Beskyd, tak jsme venku, co to jenom jde. Chodíme na výlety, poznávat místa, kde jsme ještě nebyli. A ve Finsku toho musí být tolik! Nechápu, proč ti ostatní jenom sedí na pokoji..

7 Cayenne Cayenne | Web | 4. srpna 2015 v 7:44 | Reagovat

Za jistých okolností sezení na pokoji chápu. Nikam se mi nechce, když prší nebo mám virózu (kterou si ve Finsku pokaždé nějak uženu, naposledy právě při návštěvě sauny, tak chápejte, že jsem na ni teď trochu zanevřela), když jsem absolutně zničená po sice pouze 6 hodin dlouhé, ovšem o nic méně namáhavé, pracovní směně. Ale čeho je moc,...
Jsem ráda, že jsem na víkend vytáhla paty aspoň do Kuopio. A před měsícem do Kajaani. Máš pravdu, že se Finsko možná odměňuje za to, když se mu člověk věnuje. V případě obou výletů předpověď slibovala vydatné deště a v případě obou výletů se počasí zázračně vyjasnilo a případně pršelo jen v noci.
Když se šéfová ptá na víkendové plány, moje maďarská spolubydlící vždy odpovídá, že bude spát. Tak jsem ráda, že z Ukrajinky se vyklubala o něco akčnější osoba, která tu se mnou bude obíhat aspoň muzea a kavárny, kde budeme úpět nad cenou zmrzlinového minipohárku (5 euro), který je ovšem tak nehorázně dobrý, že ho prostě nemůžeme nekoupit!
Na druhou stranu musím přiznat, že se většina iluzí, které jsem si kdy o Finsku vytvořila, letos v létě zhroutila, a tak není třeba diskutovat o tom, v jaké zemi budu v budoucnu bydlet. Kotimaa on kotimaa.

8 mates mates | 8. srpna 2015 v 1:05 | Reagovat

Moro, pěkné články! I když teda zdaleka nejsem takový romantik, naprosto tvé pocity chápu. V Oulu jsem byl na jazykovém kurzu před Erasmem 2009 a popis je úplně přesný: bílý pokoj, modrá obloha, les plný borůvek. Jezdím do Fin. už 10 let a ty melancholické pocity se stále znovu a znovu vracejí :)
Naposledy, když jsem jel teď ve středu Onnibusem z Lappeenranty do Helsinek a domů.
No, jen chci poznamenat, že pokud se tam člověk odstěhuje, nastává pro našince krutá denní realita a už to nevypadá tak idilicky jako za studentských let. Ovšem samozřejmě to závisí na úrovni zazykové znalosti a dalších schopností.
hodně síly.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.