Srpen 2014

Toivottavasti

15. srpna 2014 v 8:50 | Lawiane |  co na srdci to na blogu
Dneska je venku jako v říjnu. Uvláčená pole a mraky moc nízko. Modré kopce v dálce.
Vyvolává to pocit nostalgie. Nostalgie pro nostalgii samotnou.
Že už tu nějak není přítomna Narnie. I když ji nikdo nevyhnal, i když vlastně ani sama neodešla. Už není přítomen ani Ital. Myšlenky na šikmou věž, na chlupatou hruď, na pubertálně romantickou povídku. Není přítomen ani můj ještě pubertálnější fantastický román, který jsem díky bohu nikdy nedopsala a který jsem si právě chtěla s chutí přečíst, leč on je na jiném počítači. Není přítomna ani nikdy nekončící sžíravost z toho, že mě můj kámoš nechce. Není přítomen už ani on jako kámoš. Už dlouho. Tak dlouho, že už na tom není ani nic bolestného. Vyčpělo to natolik, že zpětně vůbec nechápu, co jsem na něm viděla a proč jsem ho chtěla. Trochu mě děsí můj předešlý vkus. :o A tak vůbec… co to bylo za nemoc mozku? A proč se mi teď po roce několikrát zdálo, že spolu chodíme, když o něm už vůbec nepřemýšlím? Mozek je nevyzpytatelné zařízení.
Momentálně se na stole právě zpřítomněla večeře.
Není přítomno nic, co by mě mělo sužovat, ale na druhou stranu ani nic, co by mě mělo extrémně těšit. Nic mě nesužuje, ale pak jsou jeden den mraky moc ocelově modré a člověka přepadne nostalgie a ani neví po čem.
Po Cerdicovi Diggorim?
Už není nostalgično a zamračeno. Už je slunečné ráno. Tak slunečné, že to ze mne docela odehnalo včerejší splín. Nutno podotknout, že tenhle článek zase píšu několik dní.
Zaprvé - Miluju ranní kafe v nerezovém hrnečku. Dneska taky miluju vrátit se domů v osm ráno a mít už zařízené hned dvě důležité věci. A uvařené to kafe. Skoro závidím pracujícím lidem, že tyhle rána vídají, zatímco já spím. Musí mít skoro ideální život.
Zadruhé - nesnáším slovo "toivottavasti". Je to pěkný sráč, i když se tak netváří. A ano, neměla bych být sprostá, ale ono to nejde. Včera se mi zase báječně pokazil vnitřní klid. Příští týden jedu do Finska a tentokrát je to dosti rozporuplné. Chtěla bych, aby to bylo jako moje první cesta tam. Žádné vedlejší konotace. Jenom čistě Finsko. Myšlenky na jeho les, vzduch. Žádné myšlenky na hrudníky Finů a tak podobě. Žel bohu myšlenky na finské hrudníky se nedají zahnat. Fajn. Ať mě radši Ňomopodi ulechtají k smrti! Proč k sakru nemůže být doma? Proč lidé někdy vůbec nespolupracují. Jednou za rok jedu do Finska a on nemůže být doma. No jasně, kdo by trčel o dovolený doma…? Možná, kdybych se s ním předem normálně dohodla, kdy mám přijet, tak by nebyl fuč. Jenže, jak se s někým máte domluvit, když vám odepisuje po sto letech. Možná, kdyby o mě stál, tak by mi neodepisoval po sto letech.
To přejde. Za týden budu touhle dobou v Oulu. To bude super. Oulu nemá žádné špatné konotace. Stejně by to nakonec k ničemu nevedlo. Když to k tomu nevedlo ani v Praze. Nééé, to není fér! Zbavte mě toho stavu, kdy víte, že někoho mít nebudete a natruc nikoho jiného nechcete. Třeba se jednou vezmeme. :D Na tohle by mi Andrejka řekla, že jsem úplně blbá. :D
Ale to slunečné ráno tomu vážně pomohlo, zase se začínám těšit na tramvajové zastávky v Helsinkách.
Ok, Fin odejel, bylo mi smutno. Ale těšila jsem se, že se třeba v srpnu uvidíme. Pak mi řekl, že asi pojede zrovna pryč. Fajn, těšit jsem se přestala, ale pak to bylo zase ok, člověk zapomíná, zapomínám jeho hlas a tramvajové zastávky v Helsinkách jsou přeci mnohem důležitější. Jenže pak - ou jé - nikam nepojede. A když jsem se s blížícím datem zase začala těšit. (A jako debil si dokonce koupila novou podprdu… né, vůbec jsem si ji nekupovala kvůli tomu. Koupila jsem si ji čistě proto, že byla křiklavě růžová, přímo ohavně růžová a levná. Naplnila jsem tak svou dětskou představu o vlastní dospělosti. Vždycky jsem si představovala, že až budu "velká", budu mít růžovou podprdu. Tak teď ji mam, ne že by to něčemu pomohlo…) Vždycky když mi sám od sebe napíše, tak si říkám, že by se konečně něco hnulo k lepšímu. Prý, kdyže to přijedu. Ou jé, že by se konečně začal zajímat? Aha… toivottavasti, snad mi nebude vadit, když nakonec zrovna v tý době pojede s kámošema pryč. Jako… jestli mi to nebude vadit? Jasně… vůbec. To mu to mám jako zatrhnout nebo co? Tak člověk nakonec jenom chvíli čumí na tu zprávu, desetkrát napíše odpověď, pak to zase desetkrát smaže, protože to bylo nejspíš gramaticky špatně a možná i nesrozumitelný a nakonec napíše jenom prosté "ookoo" a přidá k tomu ještě přihloupě usmívajícího se smajlíka, který má dotvrdit, že mi to vůbec neva.
Alespoň, že to slovo ookoo je tak krásně symetrický, ne jako oukej. Ale oukej je taky dobrý. Jsou horší slova. Třeba to svrchu načaté toivottavasti. Je tak zrádné, že se vlastně asi nedá přeložit do češtiny. Slovník na něj sice říká, že je to "doufejme", jenže doufejme je rozkazovací způsob od slovesa doufat, kdežto toivottavasti je příslovce. Nejprve od slovesa "přát si", kam se přidá koncovka, aby se z toho udělala forma slovesa připomínající přídavné jméno a z toho pak ještě příslovce. Takže by to mohlo být něco jako "doufajícně". No to je jedno. Každopádně, ve vetšině případů, kdy mi tohle někdo napsal, znamenovalo to takovou tu skrytou zradu. Takový to, že vlastně říká ne, ale je blbý říct, ne, tak řekne, že snad ano, ale přitom to ano vůbec neznamená. Toivottavasti je jenom hezký obal, když chcete říct sračku. Výrazy nejistoty jsou nežádoucí. Mělo by se říkat jenom ano a ne. Žádný možná, žádný snad, co stejně znamená ne. Mám na ně alergii. Všichni Finové pořád říkají toivottavasti. Toivottavasti na každém rohu. Měl by jim to někdo zatrhnout. Možná to někteří s tím slovem myslí upřímně, ale stejně je to slovo ve své podstatě zrádce.
Chci ho vlastnit se vším všudy alepoň na jednu noc. Ale toivottavasti hovno!

A nesmím zapomenout koupit pexeso dětem.

Nechápu, proč se mi dnesk azdálo, že mi volal mámin přítel z mládí, který vůbec neexistuje, měl divné německé jméno a byl to kněz. Chtěl mi po telefonu sdělit, že všechno, co dělám, nasvědčuje tomu, že jsem satan.