Červenec 2014

Jsouc vyděšena

22. července 2014 v 14:01 | Lawiane |  zažila jsem
V souvislosti s předchozím článkem o tom, jak se o prázdninách nebavím a ještě v souvislosti s tím, že nemám ani na jedno pivo, jsem se rozhodla, že si jako najdu brigádu. Teda, vlastně už se o to pokouším celé prázdniny, jenže jediné věci, které nacházím, jsou call centra a to bych si teda radši strčila hlavu do kýblu s pomejema, než bych otravovala lidi po telefonu. (Tak mi dej máma aspoň ten řízek!) Sama to nesnáším, prakticky už jsem kvůli těmto otravovatelům rezignovala na zvedání cizích čísel. Takže to nikdy.
Na ucházející nabídky jsem rozeslala už celkem dost životopisů, ale z toho uspěl jen jeden, díky kterému jsem jeden večer měla tu čest rozdávala lístečky na připravované knížky o Bobu Dylanovi před jeho koncertem. Jednorázovka za dvěstěpade, ale dobrý. Jenom si člověk připadal trošičku jako kafemlejnek, když za večer stihl říct slovní spojení Bob Dylan asi tak pět set krát.
"Dobrý den, můžu vám nabídnout knížky o Bobu Dylanovi?/Dobrý den, knížky o Dylanovi/Dobrý den, Dylan a knížky o něm/Máte zájem o knížky o Bobu Dylanovi? Dobý den. Dobrý den. Dylan. Dylan. Dobrý den. Knížky. Bob. Dylan." KONEC
Před pár dny mi v průběhu oné depky z toho, že mám moc volného času a málo peněz, svitlo, že bych jako mohla jít do nějakého fast foodu, když tam lidi berou skoro pořád. Sice to považuju za poklesek, protože je obecně známo, že špatně platí a sedřou z vás kůži… ale tak jako poslední možnost, nakonec proč ne. Mekáč ne, ten nemám ráda. KFC je mnohem sympatičtější, takže tam. Poslal jsem žádosti do dvou provozoven, z obou se mi ozvali a dneska jsem šla na první pohovor do jedné z nich. Pohovor a já. To je samo o sobě děsivé.

Tohle mě neba

18. července 2014 v 12:20 | Lawiane |  co na srdci to na blogu
Řekla jsem si, že ty prázdniny musím začít prožívat víc pozitivně. Tak jsem si změnila design na bílý à to mi určitě pomůže. Ale je hezký, ne?

Lähtövalmiina

6. července 2014 v 23:51 | Lawiane |  co na srdci to na blogu
Ahoj… …snažila jsem se vymyslet nějaký pozdrav, na který by šel udělat oduševnělý rým - jako hezký začátek článku, ale se ei onnistunut , takže bez rýmu. Možná se místo rýmu bude hodit krátká story o rýmu. Byl jednou jeden ruský lingvista, co přijel do Prahy na návštěvu, někdy hluboko dávno, třeba konec devatenáctého století, ale možná taky jindy. Vystoupil z vlaku a první co viděl, bylo knihkupectví a ve výloze veliká kniha s názvem O rýmě. Jako o té nemoci, ale nemoc z povolání toho lingvistu donutila myslet si, že je to kniha o básnictví a o rýmu a že je úžasné, že Češi mají tak tlustou knihu na toto téma. Byl tím tak okouzlen, že se tu usadil natrvalo. A víte, co je na tom smutné? Že už si nepamatuju, kdo to vlastně byl. Možná Jakobson. Možná. Ale vy asi stejně nevíte, kdo to je, ani kdo jsou ti druzí, takže to je jedno.