Srpen 2013

Moč v hrnci

30. srpna 2013 v 20:45 | Lawiane |  Finsko 2013
Zítra odjíždím do Tampere za kamarádkou na tři dny. Teď mám kolem sebe všude neskutečný bordel a místo abych si balila, chci hledat na internetu obrázky čajoven. Kdo ví proč. Ale čajovny jsou fajn, kórt, když jsou vydřevené a dřevěné schody vám vržou pod nohama. Chybí mi tady takový ten náš společenský pražský život. Jít večer na víno nebo na kafe. Dřív jsem to tolik nedělala, ale v posledním roce to byla jedna z mých nejmilejších činností. Jenže tady nemám peníze na to, chodit si na víno a hlavně na něj nemám s kým chodit. Ale to je jedno. Víno počká, místo něj tu mám kolo, z kterého jsem dneska málem bezdůvodně spadla. Ale naštěstí jsem nespadla, naštěstí jsem jenom sjela trochu do příkopu a praštila se do nohy. Kolemjednoucí motorkář zíral. Lidé tu běžně nepadají z kola. Finové jsou velmi zdatní cyklisté. Jsou s kolem přímo zžiti. Píší si během jízdy esemesky či dokonce pijí. Ono na tom asi není nic zvláštního, sposutu lidí dokáže psát esemesku, když jeden na kole. Ale já, když jsem sem přijela, byla jsem ráda, že na křižovatce dokážu vůbec rukou ukázat, kam jedu. Teď už taky umím psát esemesku. Jsem na to hrdá. Ale dneska... to byl podraz. Ostatně koně taky často shazují své jezdce, aniž by jim řekli proč.

Suchary se skořicí

29. srpna 2013 v 19:51 | Lawiane |  Finsko 2013
Ahoj,
mám spokojenou náladu. Už celý týden. S pocitem blížícího se konce to tu začínám nevýslovně milovat. Hlavně to nezakřiknout, ale myslím, že pokud mě děti nezačnou nějak zlobit nebo pokud celé září nemíní propršet, mohla bych to v této náladě vydržet až do konce. Snad už čtrnáct dní je tu bez deště. Je tak pozitivní probouzet se ráno a vidět ostré sluneční paprsky nad jezerem. To, že je nebe bez mráčku, však neznamená, že by nebylo třeba nosit mikinu. Sever se nezapře, vítr je studený a na kole vás to profoukne raz dva. Ale ta svěžest... ta je. Představa Arkád Pankrác a našeho Intersparu už mi nepřijde takové terno jako nedávno.

Těti

28. srpna 2013 v 17:50 | Lawiane |  Finsko 2013
Místo T patří D. Abychom si rozuměli.

V zajetí brusinek

27. srpna 2013 v 10:54 | Lawiane |  Finsko 2013
Cítím se několik už několik dní velmi dobře. Poslala jsem mysl napřed a to jí svědčí. Žiju tak v utkvělé představě, že už zítra vlastně odjíždím, i když to vůbec není pravda. Pak mi nic nepřijde tak bolestný a osamělý a všechno je vlastně v tomto směru celkem šumák. Nevyžduje to názor a to je to, oč tu běží, že nic nemá vyžadovat názor a úkolem člověka je jen tak přežívat. Prostě existovat.

Víkend v tichém domě a mistrovství světa v hraní na neviditelnou kytaru

25. srpna 2013 v 15:19 | Lawiane |  Finsko 2013
Finové odjíždí. A nechávají mne samotnou ve svém domě přes víkned. Jedou totiž na chatu, která hnije a kde se spí v obytném přívěsu, protože ten narozdíl od chaty nehnije a v něm není dostatek místa pro všechny. Podle toho, co všechno si s sebou Finové berou a jak dlouho už se pakují, bych si myslela, že odjíždějí nejméně na měsíc či snad, že se stěhují nadobro. Nábytek mi tu naštěstí nechali. (Ale vzali si zahradní židle.) Ráno mne docela zajímalo, co mi tu zbyde za jídlo a jestli skrytě neplánují nechat mě pojít hlady. Ale nechali mi tu toho mnoho, spíš budu mít co dělat, to vůbec zkonzumovat. Mám v mrazáku pizzu. Do zkounzumování všeho mě samo sebou nikdo nenutí, ale já ráda konzumuji a ráda se chopím příležitosti jíst, když nikdo nevidí, kolik si toho dávám do pusy.

Můj finský koláč a tak různě

24. srpna 2013 v 19:17 | Lawiane |  Finsko 2013
Sedím v Hesburgerovi, je to přítel Mekáče, podobně jako KFC, ale to tady nemají, což už jsem vám ostatně někdy říkala. Jsem naprosto vyčerpána, nejraději bych ihned ulehla do postele, ačkoli denní doba tomu neodpovídá a ulehnout nemůžu, dokud poctivě neodcyklistuji zhruba šest kilometrů domů. Dala jsem si tu jedno kafe a budu u něj sedět nepředstavitelně dlouho. Podstatou toho kafe není ho vypít, ale moct tu sedět. Původně jsem si chtěla dát hambáč, ale jedank je o čtyřicet centů dražší a jednak slovo "kahvi" se vyslovuje lépe než slovo "hampurilainen" u kterého se vás ještě obsluha nedejbože může zeptat na konkrétní typ a to už je moc komunikace v jednu chvíli.

Optimistický pohled na zapadákov

22. srpna 2013 v 21:21 | Lawiane |  Finsko 2013
Milí a vážění,
dnes mám tak pozitivní den, že se mi tomu ani nechce věřit. Přímo přetékám optimistickou náladou a to se přitom nic tak fenomenálního nestalo. Jakože by mi třeba cestou do města racek vykálel na hlavu stoeurovku. I když přesně stoeurovku bych teď potřebovala. Proč, dozvíte se za chvíli.

Prosrovnávám všechen čas

21. srpna 2013 v 17:34 | Lawiane |  Finsko 2013
Neusále srovnávám. Půl dne v myšlenkách prosrovnávám. Srovnávám zdejší a domácí poměry. Měla bych se s tim uklidnit, je to úplně k ničemu, protože tim ničeho nedosáhnu, leda spousty prostrovnávaného času. Ale nejde se toho vdzát. Je to jako nemoc. Pomoc!
Kromě srovnávání taky pořád počítám čas, hodiny, dny, minuty... tak celkově. Pořád si říkám... už je středa, zítra už je čtvrtek, pak pátek a pak víkend. Takhle ještě několikrát a budu doma. Takhle ještě jednou a budu v Tampere. A po Tampere ještě čtyřikrát a budu doma. Nejde s tim přestat.

Vrrrr (ah)

20. srpna 2013 v 12:36 | Lawiane |  Finsko 2013
Čas tady podivně utíká. Nebo možná právě neutíká? To je příčina vložení slova podivně do první věty. Když se kouknu zpátky přijdou mi některé věci jako včera a ty, co byly opravdu včera, zase jako dávno. Čas běží, když jsem dopoledne sama doma a myslím si, že udělám hromadu věcí, z čehož nakonec vzejde kuloví. (Už týden si "zítra" luxuju v pokoji.) A neutíká, když jsem doma s dětma, kteřé se zrovna jaly býti trochu neklidné. Neutíká, když jdu na procházku a musím si cestou otevřík knihu a číst si, abych se uklidnila. Mimochodem, tady nejsou skoro nikde žádné lavičky, jediné řešení je číst si na zastávce, i když na žádný autobus nečekáte. Jednoduše protože je tam lavička. Nebo si číst za chůze. To dělám. Snad mě při tom nikdy nesrazí bláznivý cyklista.

Můj vysněný živůtek

18. srpna 2013 v 10:26 | Lawiane |  co na srdci to na blogu
Kamarádka říkala, že prý jsem princezna, protože si představuju svůj budoucí život v růžových barvách. Od té doby tedy žiji s vědomím, že jsem princezna. A ano, mám vysněnou představu o životě, která je docela obyčejná, ale přesto někomu přijde příliš růžová, než aby se stala realitou. Mnoho umělců umřelo v sedmadavceti.

Jak jsem zdolala finský národní park

17. srpna 2013 v 19:01 | Lawiane |  Finsko 2013
NP Koli - nahoru a dolů.
Druhým úsekem, který bylo v mém cestovním dobrodružství třeba zdolat, byla přeprava lodí. Myslím, že pro všechny suchozemské národy, ke kterým se Češi řadí přímo excelentně, když už jsme v tom srdci Evropy a naším největším mořem je Mácháč, má každá plavba lodí jisté kouzlo exotična. Alespoň pro mě tedy určitě.
Problém byl, že jsem si nebyla jistá, jestli tu správnou loď dokážu najít a jestli mě na ní vezmou, protože se vydává za "car-ferry" a těžko říct, jak se na "car-ferry" má nalodit pěšák. Nikdy jsem neviděla naloďovat se pěší cestující a nikdy jsem tam pro ně ani neviděla žádný vhodný chodníček či tak něco.

Prší a pračka doprala

16. srpna 2013 v 9:32 | Lawiane |  Finsko 2013
Připadám si jako děti evakuované za války. Náš pražský byt vypadá jako po svržení bomby přímo do jeho středu. Bomba to naštěstí nebyla, ale dobrovolná rekonstrukce k podobnému dojmu někdy stačí. Jsem toho ušetřena. Spaní v předsíni na matračce a svačině servírované na krabici od banánů. Je to útěšná myšlenka, že tam, kde žiju teď, je k dispozici normální stůl a postel v pokoji. Vždycky, když mne stihne pocit, že bych byla ráda doma, vzpomenu si na pomyslné vybombardování a už mi to tak nepříjde. Měla jsem tam být podle původních plánů taky a pomáhat, natírat, čistit, brousit... spát v předsíni. Stěhovat sedačku. Rvát koberec, co se nechce pustit podlahy. Ale byla jsem vyexpedována pryč, do bezpečí. Stejně jako děti za války. Jsem v bezpečí. V lese.

350 km tam

13. srpna 2013 v 12:18 | Lawiane |  Finsko 2013
Tak mne motivuje, jak říkáte, že vás mé psaní baví. A poctivě píšu. Naplňuje mě to. Tady je zážitek z podledního výletu, není to zdaleka celé a ještě přijde pokračování. Dnes či zítra - rozepsala jsem se jako psací stroj. :D

Ve Finsku existuje takové jedno místo, po kterém prahnu už hodně dlouho dobu. Taky nejsem jediná, kdo po něm prahne, protože je opravdu dechberoucí a každý, kdo ví o jeho existenci, chtěl by tam jednou jet. Ono místo se jmenuje Koli, je to národní park v oblasti severní Karélie, blízko u ruských hranic. Jeho vyjímečnost spočívá v tom, že je to kopec. Kdyby se v jiných zemích všechny kopce vyhlašovaly za národní parky... byl by svět hezčí? Rozhodně by byl pln nárdních parků. Ve Finsku jsou kopce ovšem vzácnost.

Co když napíšu kníšku?

12. srpna 2013 v 18:56 | Lawiane |  Finsko 2013
Ahoj,
jsem tu zase, sice moc nevím, co přesně vám chci sdělit a taky mám takový dojem, že někde v pravidelech AK bylo nevydávat víc článků denně, ale co... někdy se vám prostě chce čůrat a musíte na záchod a jindy se vám zase chce psát a musíte stvořit článeček. A mě se chce zrovna to druhé, takže račte vítat do studny plné keců.

Jak jsem se účastnila zahájení finského školního roku

12. srpna 2013 v 10:26 | Lawiane |  Finsko 2013
Smrdí mi v pokoji zmoklej deštník. Jsem nucena hodně větrat, i přes fakt, že mé okno je lehce složité na otevírání.
Ten třídenní výlet do Karélie mne naprosto zabil. Nechápu. Šla jsem spát před desátou a přesto jsem se ráno vůbec nemohla vzbudit. Vůbec. Bolí mě nohy. Bolí mě ruce. Dokonce mě už bolí i zuby. To je skandální. Takovým tím způsobem, jako když půl hodiny běžíte z kopce, až vás z toho bolí celá sanice.
Je dopoledne a mám volno. Přijde mi to divný, ale je to tak. Dneska totiž začal školní rok a Asla šel prvně do školy. A Salla do školky. Ve školce je spousta paní učitelek - skoro víc než dětí. A všechny jsou na mě moc milé, skoro jakobych do té školky měla chodit já sama. Paní učitelky mají jména, která mi pověděly, ale pamatuji si jen jedno. V paměti mi uvázla pouze paní učitelka Tarja. Chtěla jsem jí to jméno pochválit, ale pak mi to přišlo divný. Zbytek vygumováno, ale to se časem doplní.

Svět je občas malilinkatý a občas obří

9. srpna 2013 v 20:52 | Lawiane |  Finsko 2013
Hello,
Mikkeli, není Mikeli, ale Mikkeli. Měla bych řádně dbát na výslovnost zdvojených souhlásek. Vždycky je vyslovím přesně opačně, než by se mělo. I když se na to soustředím. Připadám si pak jako tatar. Jednou se ptám Asli, jestli šla Salla dovnitř a on mi an to odpoví, že Salla neni Sala. Si říkám, cože? Salla neni Salla? Jejímu bráškovi, šlo totiž o to, že jí špatně vyslovuju. Salla neni Sala.
Vykonala jsem pouť. Často totiž dělám nelogické věci, které by jiní lidé nedělali. Vyrážím na dobrodružství a mám batoh těžký jako půl prasete. Do toho prší a mne nenapdne nic lepšího, než místo busem, jít do centra pěšky. A tak se trmácím pět kliáků v dešti s půl prasetem na zádech a trochu proklínám svou volbu. Ale už jsem v cíli. A poutě člověka posílí, od toho přeci lidé chodí do Mekky. Tohle byla má malá soukromá Mekka. Sedím na autobusovém nádraží a čekám. Už čekám přes půl hodiny, ale ještě další hodinu čekat budu. Další z mých nelogických věcí, co by jiní nedělali. Všichni s chutí chodí pozdě, nebo alespoň komfortně načas. Jenom já přijdu vždycky s předstihem půlmaratonu a pak musím čekat. Ovšem někdy je něco špatného k něčemu dobré. Asi byste těžko uhodli, co se mi právě stalo. Ani já bych to neuhodla.

Jak se mi žije pofinsku

8. srpna 2013 v 20:21 | Lawiane |  Finsko 2013
Ahojky, džamojky
vždycky přes den mě napadá tolik vhodných vět do článku a když si pak později sednu/lehnu k noutbučku, že teda teď si to psaní užiju, jsem tak utahaná, že bych šla spíš spát. Miluju svojí finskou postel. Vůbec se tu v noci nebudím, jako je tomu doma v Praze. Asi to bude tím, že tady nemám v pokoji nevyčištěnou potkaní klec a nebudí mě její smrad. (<-- toť fakta z mého normálního života.) Dokonce už se mi i přestalo zdát o domově a začalo se mi zdát o tom, co je tady. Přidává to na klidu, sny o domově narušovaly mou psychiku. Člověku se pak víc stýská. Po snech. Navíc mi v nich vždycky uletělo letadlo. Ale teď už se mi zdají zase samé oukej věci - třeba, že jsem si rozstříhala glády, že tady v srpnu nasněžilo a že se mi v noci v pokoji objevil cizí chlap a nabízel mi čerstvou rybu, která už byla nakousaná a měla zelenou barvu.
Dneska jsem byla na procházce v lese - na tom neni nic spešl, ono se tady skoro nikam jinam, než do lesa jít nedá. Ovšem tentokrát jsem tam našla místo, kde rostlo vážně hodně hříbků a taky tam vážně hodně smrdělo hovínko.

Život v zemi, co je v lese

5. srpna 2013 v 20:44 | Lawiane |  Finsko 2013
Ahoj,
mám zrovna pracovní dobu, ale děti paří u mých nohou na tabletu, tak bych mohla využít chvíle a napsat nějaký naprosto běžný článek. Článek o tom, jak to tu běžně chodí.
Řekla jsem si, že dneska bude den symbiózy. Nebudu používat záporný rozkazovací způsob víc než je nutné. Takže nebudu říkat ani: "Nehrajte už si s tím tabletem." Stejně jsou moje děti hodné. Nehází špagety po stropě. To oceňují. Zlobí jen v rámci dětské přirozenosti. Musím zaklepat. Aby se to nezakřiklo. V pondělí jdou do školy a do školky. Budu muset vstávat. Brzo. Zajímalo by mě, jak moc to změní denní režim. Zejména jestli k lepšímu nebo k horšímu. Ještě dvě hodiny symbiózy a přijdou rodiče. Pak budu mít volno a půjdu se tradičně projít do supermarketu. Chtěla bych zkusit uvařit ovocné knedlíky. Oni je neznají. Už se mi i podařilo najít v obchodě vhodný tvaroh a vhodnou mouku. A to je úspěch.

Výlet na maják

4. srpna 2013 v 11:45 | Lawiane |  Finsko 2013
Včera jsem byla tam, kde končí svět. V místě, které nemá okolí a v místě, kde není nikdo, jen vnitřní hlas v básnickém rozpoložení. Bylo to nepopsatelné.
(Teď trochu méně tajně - uděláte si výlet na ostrov s majákem, celou cestu vás provází slunečné ráno, ale jakmile překročíte kýženou polovinu ostrova, přijde mlha. A je všude. Autobus vás vysype u majáku, který skoro není vidět, v maličkém přístavu křičí racci, jeden pán venčí psa a z mlhy vystupují siluety rybářských loděk. Chvíli si říkáte, že to je asi vtip: "Co tady budu šest hodin dělat?" Ale pak se chopíte příležitosti na nevšední dobrodružství a vyrazíte po neznámém dřevěném chodníčku do písečných dun. Stálo to za to, mlha z toho udělala úplně jiný svět. Odpoledne už opadla a na pobřeží se objevili další lidé, kouzlo bylo pryč, jsem ráda, že jsem tam byla už ráno. Zato byl odopledne otevřený maják. Kdo by nedal pět euro za výšlap nahoru. :) Teď můžu říct - byla jsem na majáku. Byl to můj sen. Ale hlavní poznatek, terý si odnáším je, že to tam vůbec nevypadá tak romanticky, jako ve filmu a že je tam opravdu hodně málo místa. Poslední hodinku jsem strávila v milé kavárně nad velkým hrníček kafe. Mám ráda tyhle venkovské finské kavárničky, jsou takové domácké.)
A nyní fotečky, které vám snad blíže ukáží atmosféru. Ostrov se jmenuje Hailuoto a leží nahoře v Botnickém zálivu.


Where did you go and What did you find?