Lamento Eroico - 2. část

25. listopadu 2011 v 20:31 | Lawiane |  Lamento Eroico
Hle, já plním sliby! Řekla jsem, že v pátek bude pokračování povídečky a je tu.
Druhá část, celkem budou čtyři. Tahle je asi nejvíc kýčovitá, ale to nějak zvládnete. Nechce se mi psát nic moc na úvod. Úvod patří k první kapitole, ne k druhé. Ta je popřípadě o pár článků níž.


Tož račte vstoupit pod perex.




Rahpsody of Fire - Guardiani del Destino

A letní dny najednou letěli jeden za druhým, jako v horečce. Nerozlišovala ani noc a den, po chodbách chodila v oblouznění, stále víc a více ponořená do svých nových citů. Pokud tu nebyl, byl tu alespoň jeho stín, nenápadný a neviditelný, táhnoucí se za ní v myšlenkách kamkoli.
Není jí něco? Šeptalo se po domě. I její chůva si stačila všimnout, že z šatníku mizí každým dnem ty lepší šaty. Ale ona to nemínila nikomu sdělovat, dobře věděla, že otec s ní má vlastní úmysly, ale zatím o ničem nemluvil. A když nemluvil, nebude mu zbytečně kazit ideály a vyvolávat rozepři.
Všetečné chůvě to ale nedalo spát. To, že ji svěřenkyně odmítala povědět pravdu, ji potupovalo. A tak se po dlouhé době zase pro jednou uchýlila ke svým starým pomocníkům, bylinkám, lektvarům a magii. Rozšířeným chřípím nasávala pronikavé vůně kouře, který zahalil celou místnost. Svraštěla čelo soustředěním a čekala, co uvidí. Muž? Vrásek na čele přibilo. Dokonce ho znala od vidění, nepůsobil, jako špatná partie, tohle před ní Chiara přeci nemusela tajit. Šibalsky se ušklíbla sama pro sebe. Ale co to? Obraz se změnil a stará čarodějnice polekaně vykřikla! S rozšířenými zorničkami rychle uhasila dýmící oheň! Zlá vidina, zlá, pryč s ní! Chudák holka, neví, co jí hvězdy uchystaly! Ale musí ji varovat, dřív než k tomu dojde! Chiara akorát vycházela ze svého pokoje. Musí se přesvědčit, že věštba nelhala a nebylo snazší možnosti, než se vydat za ní.
Dívka vyběhla zadními vrátky na kamenitou stezičku, kudy si to zkrátila k západním hradbám. Čekal na ni u silnice, už jen dvacet kroků a bude opravu žít, ne jen přežívat v blouznění, deset, devět… tři, dva… chytila se jeho ruky.
"Fabio, co jsi mi chtěl ukázat?"
"Uvidíš. To by nebylo překvapení, kdybych ti to teď řekl. Pojď."
Vedl jí postraními uličkami až k jedné z městských bran, kde byla vysoká strážní věž.
"Nesmí se tam chodit, ale mám určitá privilegia," otevřel dřevěné dveře a vedl ji nahoru po točitém schodišti. Zdálo se být nekonečné, ale pak se před nimi přece jen objevil ochoz věže. Svým příchodem vylekali několik bílých holubic a ty v šumu perutí zmizely do dáli.
"Andělé! Věříš na ně?" vydechla Chiara při pohledu na ty mizející páry bílých křídel.
"Věřím, že ty jsi ten můj, jiné nepotřebuju. Ať si existuje bohů a pekelníků třeba na tisíce, ale mě stačíš ty" odpověděl a nasměroval ji pohledem k západu. Krvavý kotouč tam akorát mizel za vyprahlý horizont a vzduch nad citrusovými alejemi se ještě vlnil. Byl odtud krásný pohled, na krajinu i na město. Nikdy ho takhle neviděla, jako na dlani.
"Ukážeš mi takhle celý svět, viď?"
"Třeba i celý vesmír, pokud budeš chtít," zvláštní způsob, jakým se s ní bavil, tak jiný oproti ženám, které měl předtím. Všechny byli tak usedlé, jejich myšlenky se drželi příliš při zemi, tíženy všedními záležitostmi. Chiara mluvila v hádankách, občas jako by místo svých myšlenek předčítala básnickou sbírku. Dokázala ho odpoutat od pozemského života a zavést někam úplně jinam. Chtěly po něm, aby je dokázal uživit, zabezpečit, obveselit, ale tahle osůbka měla přání, aby jí ukázal svět. Ano, proč ne.
"Nepotřebuješ cestovat, jen se dívej kolem sebe. Celé dny jsem mezi lidmi, to jejich životy jsou svět. Tohle město a osudy jeho obyvatel, když se na ně podíváš, najdeš tu vše, pro co bys jinak musela putovat daleko. Lidé jsou někdy jako celé země."
Hrál si s její rukou a proplétal ty křehké prsty mezi svými, zatímco žhavé slunce už zmizelo za kopci. Do ulic se snášel narůžovělý soumrak, odtud shora vypadaly jako malé mraveniště.
"Jak to, že sem smíš?" vzala mu na oplátku druhou ruku.
"Mám klíče. A taky víc podřízených nežli nadřízených, toť vše."
"Chodíš sem často?"
"Není to tu tak kouzelné, když je tu člověk sám. Ne, nechodím."
"Ukážeš mi svět?"
"Co tím zase mysl…?"
Další hádanka, ale přitiskla mu ukazováček na rty, "Nikdo sem nepřijde, že ne?"
Bylo by teď tak snadné, aby se vůně večera smísila s jejich těly, ale náhle se z ulice pod nimi, naprosto jasně a naléhavě ozvalo zavolání, "Chiaro! Chiaro! Pojď okamžitě dolů!"
"Ale ne, chůva. Musí všechno zmařit!" zabědovala.
Fabiovy ruce na ní ještě chvíli setrvali, jakoby ji odmítal pustit. Nemusíš ji poslouchat, četla z jeho očí.
"Ne, musím jít. Počkej do zítřka, jen jeden východ slunce."
Omluvně na okamžik ještě přitiskla tvář na jeho hruď a pak utekla za tím hlasem zdola. Čekala, že se chůva bude tvářit naštvaně, ale místo toho našla na její tváři soucitný výraz.
"Je třeba si promluvit," řekla rázně a vedla ji směrem k domovu, těm zdem, kde bude zase bloudit jako bezduchá s jeho nezřetelným stínem v zádech.
"Viděla jsem vás. Vím, že toho muže chceš, ale musíš se ho vzdát. Musíš, pro jeho dobro."
"Proč? Proč bych…?"
Dívka zprvu nechápala ta nelibá slova, nepsané příkazy, podmíněné tou nejkrutější hrozbou! Ale chůvě věřila, nikdy nestála proti ní a určitě by to nedělala ani teď, kdyby k tomu neměla pádné důvody.
"A jsi si tím jistá?" ptala se ještě s umírající nadějí v hlase, odpověď jí však nepomohla.
"Čiň, jak myslíš, ale varování jsi dostala. Potom nespílej osudu."
Dny plynuly dál, tentokráte však ne jako v horečce lásky, ale jako se zhoubným nádorem v těle, co ji postupně, v trýznivých chvílích sebezapření, ničil.



Pokračování v neděli.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Junkie Junkie | Web | 25. listopadu 2011 v 21:59 | Reagovat

Máš strašně nádherný design! :-)

2 Lawiane Lawiane | Web | 25. listopadu 2011 v 22:05 | Reagovat

[1]: děkuju :-)

3 Zdebra Zdebra | Web | 25. listopadu 2011 v 23:23 | Reagovat

Už se těším na pokračování. Dobře se to čte (až na těch pár gramatických chyb). Jsem zvědavá, jak to dopadne.

4 Krasivija Krasivija | Web | 26. listopadu 2011 v 13:07 | Reagovat

Skvělé. Proč pak se ho asi musí vzdát? Jsem na to zvědavá.
A těším se na pokračování. Je to skvělá povídka.

5 Evelin Evelin | Web | 26. listopadu 2011 v 23:39 | Reagovat

Ou, zajímavé. Zlá vidina, pryč s ní :D; né, pardon, to asi neni vtipná vidina. Jo, tahle část je vážně trochu kýč, ale to se asi vsákne; taky se těšim na pokračování.

6 Lucerna Lucerna | Web | 27. listopadu 2011 v 17:17 | Reagovat

stohto vznikne nakonec velke drama, co? :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.