Vezmi si pastelku a postav dům

13. října 2011 v 20:47 | Lawiane |  co na srdci to na blogu
Mám novou posedlost. Domečkem. Proč domečkem, to se vysvětluje tím, že si představuju, jak budu jednou bydlet ve Finsku… v tom domečku… s Finem… a Fiňátkama.
Domeček se mi jednou zjevil v mysli a já na něj od té chvíle nemůžu přestat myslet, prostě jedu tramvají a myslím na domeček, pak přestoupím na metro, jedu metrem a zase si představuju domeček. Úchylné, ale miluju ho.
A víte, jak vypadá? Takhle:


Je dřevěný, jako každý správný finský domek. Ale není červený, nýbrž je světle žlutý, s bílými okýnky a lemy. Červená je pak garáž s kolnou a u jezera sauna. Samozřejmě, že červenou nelze zcela vypustit.
Domeček má taky verandičku, aby až v zimě bude zavátý sněhem, šly otevřít dveře. A je schovaný v lese, v divočině. U jezera, v lese. Kolem vede nepodstatná silnice a z ní je odbočka k nám na dvoreček. Tam taky stojí červená schránka, kdyby sem někdo hodlal posílat dopis - složenky schránka plive… má na ně alergii. A není tu plot, protože ploty se ve Skandinávii nevedou. Na zahrádce je pak pískoviště a hupajda. Děti budou povinně vyhnány ven na tyto atrakce, či do lesa, aby neseděli na počítači a netrpěli moderními chorobami, typu fejsbuk. Vůbec, počítač bude ukryt ve sklepě, aby ho děti nikdy nenašli a vůbec nevěděli, že něco takového, jako technika existuje. Budou běhat po lese. Manžel bude velkej drsňák a bude nosit ojetou koženou bundu, taky bude mít super dlouhý vlasy a já mu je budu česat. Aby nevlastnil vši.

To je on. Jenže jsem musela ubrat stromy, aby byl vidět, takže ve finlále vypadá děsně "naze" a neplní efekt úkrytu v lese. Ve skutečnosti je víc v lese. Jako takhle:
Ať žije stručnost, tohle už je lepší, ale aby toho nebylo málo... když se to vezme kolem a kolem... vypadá vlastně takhle:
a ty fialové fleky tam nejsou omylem - mají znázorňovat vřes.

Jak domeček vypadá zvenčí, vidíte, tak se pojďte podívat i dovnitř. Jo, zvu vás a manžel drsňák taky, dokonce si pro tu příležitost upletl jeden dred.
Nejdřív musíte projít otevřenou verandou, kde je kulatý stolek a proutěná křesílka - to když je ve Finsku čas od času léto. Nad dveřmi stojí nápis "milý Ukko, vyšní bože, opatruj nás i všechny stromy, kéž se nikdo neutopí v jezeře". Otevírám vchodové dveře a vy vstupujete. Manžel vás zdraví, povídá "terve" a ukazuje vám ten dred. "Hůůů" říkáte vy obdivně a přitom si prohlížíte předsíň. Na zemi je hnědá hrubší dlažba a naproti vchodovým dveřím jsou další dveře, vedoucí na druhou verandu, která je ovšem zasklená. Po vaší pravici je věšák plný krutopřísného metalového oblečení, dále je pak velká dřevěná skříň, s jejíž pomocí se děti i rodiče snaží každý den prolézt do Narnie, jakoby jim to Finsko nestačilo. Nalevo je pak botník a v něm opět drsňácký glády, ale taky teploučký papučky na doma. Na stěně by docela dobře mohlo vyset nějaké paroží. Manžel je určitě myslivec a loví losi. Anebo radši ne, třeba by ho pak sežral medvěd. Paroží vynecháme, ale vstupujeme do kuchyně, která je nalevo. Je velká. A je tam jedno okýnko na tu verandu, přes kterou jsme přišli, a pod tím okýnkem je dřevěný stůl. Tam jíme. Podél protější stěny je pak dlouhá linka a napravo je lednička, plná jídla. Jídla musí být vždycky dost. Kuchyň je dřevěná a jsou tu teplounké barvičky a na zemi zase dlažba. Tady peču karelský pirožky a potom je z troubičky dávám rovnou na ten stůl u okna. Venku padá listí a je tam zima, ale tady voní pirožky a je tu teplíčko. Na zemi jsou občas drobky, páč často jíme. Na stole je svíčka a pruhovaný oranžový prostírání. Vedle ledničky je pak koš, který občas vybrakuje náš pes a pak za to dostane novinami přes čumáček. Domovina pokrmů, byla tedy prohlédnuta a mi se přes předsíň přesouváme do obýváku. Obývák působí tak útulně a krásně, že vám to vyrazilo dech, dusíte se a já nevím, co s vámi, ale v tu ránu přibíhá pohotový manžel a praští vás do zad, že odletíte až na sedačku. Chvíli prskáte, ale jste v pořádku. Zjišťujete, že sedačka je kožená, hnědá. Já byla proti, ale manžel drsňák potřebuje koženou sedačku, když má koženou bundu. Kousek od dveří jsou rohové dřevěné schody vedoucí do patra, protější stěna je celá s okny a v rohu je televize, která se ovšem nepouští, protože technika je zlo. Je tam ta sedačka a k ní křeslo. Na zemi jsou barevné jednoduché koberečky, na stěnách obrázky Finska a různé super roztomilé věcičky. Stěny jsou taky z části dřevěné a z části do světlounce oranžové. A je tu paroží, asi se bez něj neobejdu, nebylo v předsíni, tak musí být tady. Je z losa, co zastřelil dědeček za války, když si myslel, že to je Rus. Pod schodištěm je houpací křesílko a proutěná lampička, tam si po večerech čtu knihy, co jsem napsala a z nichž se stal bestseller, ještě než vyšly a dmu se pýchou. Pějete chválu na obývák a nechcete ho vůbec opustit, ale je třeba jít se podívat ještě nahoru a navíc, my vás tu navěky nechceme. Lezeme po dřevěném schodišti, až vylezeme v patře. Tu je na zemi starorůžový koberec. Ten jsem prosadila já, manžel drsňák růžovou pochopitelně nechtěl a jednou ho dokonce na truc pozvracel. Kvalitní finský čistící prostředek to dal ovšem zase do pucu. Na stěnách je jemná tapeta s kytičkama. Tu jsou hned na ráně dveře do dětské komnaty. Děti jsou dvě, jeden chlapce, co se jmenuje Mikko, protože Mikko je super jméno, tak super, že kdyby to nebyl chlapec ale holka, stejně by se to jmenovalo Mikko. Je mu dvanáct a chce si dát do nosu pírsing, to je mu však zakázáno pod trestem, že pokud si udělá pírsing, dostane k tomu ještě diamantovou náušnici. Druhý tvor je holčička, co zatím nemá jméno, protože nikoho nenapadá nic jiného než ten Mikko. Je jí sedm a myslí si, že je sýkorka. Musíme kupovat hodně slunčnicových semínek. Chudák jedno dítě má stůl pod oknem a druhé kouká do zdi. Navíc už je tu zkosený strop, takže když Mikko prudce vstane z postele, třískne se do hlavy. Opouštíme pokojíček a vstupujeme do koupelny, jenž je vedle. Tady je pračka. A taky rohová vana, která se ovšem nikdy nesmí napouštět celá, protože podlaha by to neunesla a dotyčný, jenže by se v ní koupal, by se propadl do obýváku. Takže se jenom sprchujeme. Vedle domu je ovšem jezero, to je vody dost, tam se koupeme i v lednu. Prosekáme díru sekyrkou a šupnem tam. Po koupelně chodba se starorůžovým kobercem pokračuje doleva za roh. Je to rovných 90 stupňů, měřil to zeměměřič. Na konci je nízká knihovnička, kde jsou jen moje knihy. Každý večer se k nim povinně chodíme modlit. Nad knihovničkou je obraz známého kopce Koli. Nalevo jsou pak dveře do mojí pracovny. Manžel pracovnu nemá, jelikož nepracuje, jen si pořád leští boty. Vedle pracovny je pak ložnice. Tam není nic víc než dvě postele a zkosený strop, takže se třískáme do hlav stejně jako syn Mikko. Manžel má černé povlečení, protože myslí, že to je metal. Ale já mám s kytičkama, protože myslím, že to ladí k tapetám na chodbě.
To je vše, dál už nic nevede. Už máme jenom pidi půdu, kde schováváme sto milionů, což ovšem není vůbec podstatné. Ale ne, ještě jsem zapomněla na druhou zasklenou verandu, do které se vchází z předsíně. Je z ní vidět na jezero a mám tam druhou pracovnu. Taky je tam opět stůl pro pirožky a na konci cosi jako spíž, protože na verandě je zima a to jídlu svědčí. Jsou tam nakládaný kobylky, ty si dáme k večeři.
Chcete zůstat na večeři?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Charlotte Evans Charlotte Evans | E-mail | Web | 13. října 2011 v 21:08 | Reagovat

Fakt nápadité vyjádření tématu... :-)

2 Kat-chan Kat-chan | Web | 13. října 2011 v 21:15 | Reagovat

Řeknu Ti, takhle jsem se dlouho nepobavila! To je tak dokonale napsaný!! :D:D

3 Lawiane Lawiane | Web | 13. října 2011 v 21:16 | Reagovat

děkuju :-)

4 Krasivija Krasivija | Web | 13. října 2011 v 21:20 | Reagovat

Kobylky? Klidně. Prý jsou křupavé. Spolužák to říkal. Jenže ten taky sežere na co přijde. Jediný, co by mě odradilo by byla vánočka s paštikou. Divný. He. A ještě dušená mrkev. Není hnusnějších jidel, než dušená mrkev a vařená kapusta. To je takový hnus, že bych to ani slepicím nedala. Ty totiž potřebují kvalitní zrní.
Ale jinak mě bys už ze svého domu nedostala. Je to přece tak dokonalé. A užčitě je tam taky ticho. Žádný hluk aut a už vůbec ne všech ostatních křápů. Chvíli by mi to tam přišlo zlověstné, ale pak bych si po svou dnech zvykla a zůstala bych tam navždy.

5 Lawiane Lawiane | Web | 13. října 2011 v 21:22 | Reagovat

[4]: není tam ticho, protože tam buď já pouštím hlasitě Värttinu nebo drsňák manžel metal. :D

6 Krasivija Krasivija | Web | 13. října 2011 v 21:27 | Reagovat

[5]: To já přeci nepočítám. Metal a folk všeho druhu já přece do hluku nepočítám.

7 lusylucy lusylucy | Web | 13. října 2011 v 21:36 | Reagovat

Ahoj,prosím tě shlídneš můj blog a ókomentuješ mé příspěvky? Budu ti moc vděčná^^Děkuju

8 Evelin Evelin | Web | 13. října 2011 v 22:02 | Reagovat

Vau, jsi vážně mocná. Ten náčrtek působí newjlíp ten prostřední, první je moc... čistý. :D
Jsem tu, ale doteď jsem tu nebyla, a asi půjdu zkoumat matiku k panu krynickému. Ale nechce se mi, fujky. Radši bych měla dodělat dizajn.
Tvůj domeček působí fakt sympaticky, to je zajímavý, takhle si to naplánovat; já bych tam určitě celý život nevydržela. Ale je to hezká představa. Stejně by ses tam určitě bála i s manželem, když né tvorů, tak toho manžela :D. A je dobře, že tam máš parohy, parohy jsou důležitý.

9 Evelin Evelin | Web | 13. října 2011 v 22:12 | Reagovat

Já myslela, že píšem, ne? Zítra. Možná je to kec. Tak jo, asi to je kec, ale určitě píšem z bižule. Šit, to se asi moc nenaučim, když nemám ty papíry.

10 Evelin Evelin | Web | 13. října 2011 v 22:28 | Reagovat

Já fakt nevim, možná ne, a už jsem se rozhodla neučit se, takže pokud píšem, tak je to špatný. Hlavně to nesmíme zase omylem zatáhnout a jít na hrušky.

11 Evelin Evelin | Web | 13. října 2011 v 22:39 | Reagovat

Hele, já jdu asi spinkat, jsem unavená. Únava je zlo.

12 Topier Topier | Web | 14. října 2011 v 0:57 | Reagovat

"Já byla proti, ale manžel drsňák potřebuje koženou sedačku, když má koženou bundu" :D :D :D
ale nielen, že by som zostala na večeru, ja by som si približne taký život vedela kľudne predstaviť :D

13 Lukky Lukky | Web | 14. října 2011 v 11:47 | Reagovat

Dokonalé :)

14 vivienne vivienne | Web | 14. října 2011 v 15:12 | Reagovat

krásný popis

15 snowangel snowangel | Web | 14. října 2011 v 22:29 | Reagovat

och, božský článok! Z teba by mala byť uznávaná spisovateľka už teraz, len dať tieto tvoje články niekomu prečítať :D
Chúďa dieťa, ty by si tomu dievčatku dala! :D A že sýkorka :D
Otrieskavanie hlavy o šikmý strop poznám veľmi dobre, zažila som na vlastnej koži na dovolenke :D A keď nevieš, ako by sa volalo dievčatko, ja sa k vám nasťahujem namiesto nej :D :D

16 couturiere couturiere | Web | 14. října 2011 v 23:01 | Reagovat

Nákldaný kobylky? :DDDDDd

máš hodně bujnou fantazii koukám. :DDD Alepíšš úžasně. :)):D

17 Lily Addams Lily Addams | Web | 15. října 2011 v 12:47 | Reagovat

Tam by se hezky bydlelo :-) Asi jsem nepozorně četla, ale...kde je tam ložnice?

18 Opti-Mystique Opti-Mystique | Web | 16. října 2011 v 19:29 | Reagovat

Fííííííha... je možné,a by dva lidi, kteří se vůbec neznají, měli více-méně identické sny? Áááách jo... ten dům mám úplně před očima.... i když, já jsem spíš na byty. Takže moje vize je trochu poupravená. Takový dům u jezera je moje letní+volnové sídlo - chata. Protože většinu roku strávím s rodinou v Espoo... ^_^
Budem se navštěvovat? :D

19 Veronika Veronika | Web | 17. října 2011 v 16:44 | Reagovat

Tož, dobře sis to vymyslela! To si piš, že zůstanu na večeři. POkud to nebude drsňákovi vadit :-D Nerada bych byla drsňákenám vyhoštěna :D :D

Jinak promiň, že jsem se dlouho neozvala, nějak poslední dobou zanedbávám blog, né že bych na to kašlala, ale není abolutn žádný čas..

20 Zdebra Zdebra | Web | 3. listopadu 2011 v 1:02 | Reagovat

Jéé, úplně jsem si to představila. Okolí kolem svého domečku si představuju stejně, a domeček nějak jako byl ten Tarjin.
Proč jsem si u toho česání představila Alexe z Leaves' Eyes? :-D Třeba ho Liv češe.
Na večeři se radši nezdržím. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.