Kuopio, Puijo a Savonlinna, kde se konala schůzka s Finem

1. září 2011 v 21:00 | Lawiane |  Finsko 2011
Ve středu ráno jsme se probudili v těch super měkkých postýlečkách na venkově u milé paní. V mém případě bylo na programu koupání, takže hurá do plavek a asi ve 12° C honem k jezeru. Madr šla samozřejmě se mnou, protože se to muselo zdokumentovat. Byla tam taková pidiplážička, kde se dalo vlézd do vody, aniž by se člověk brodil přes rákos nebo lekníny. Takže jsem tam vlezla, velice statečně a srdnatě, nebo chcete-li spíš jako blázen.

Voda byla... pekelně studená. I když pekelně asi ne, to by vřela. Zkrázka byla fakt brutálně ledová a navíc to jezírečko nebylo tak půvabné jako čisté voda Päijänne. Tady byla vodička do žlutohněda, břežík lehce bahnitý a docela rychle se to svažovalo dolů. Takže jsem se tam namočila a zese vystřelila ven. Teprve, když vylezete, má to ten efekt, že se koupete v ledový vodě - protože i když bylo jenom asi 12°C, bylo mi i v těch plavkách super teplo. Moje madr, která by tam nestrčila ani nohu, ať prý tam jdu znova, tak jsem tam vlezla ještě jednou. Když se na sebe člověk koukne do vody a vidí, že je celý žlotohnědý, je to mírně odrazující. Chviličku jsem se tam čvachtila, ale vážně jenom chciličku, protože už po vteřině měl člověk pocit, že omrzá a umrzá jako Jack z Titanicu. Okolo šla nějaká paní od nás a když jsem z vody chtěla konstatovat, že je studená, vylezlo ze mě jen nějaké neslyšné zadrkotání zubama, potom my zajela noha do bahna a nějakého vodního porostu, takže jsem radši už prchla na souš. Muhahah.. takže takové bylo první koupání ve Finsku. Zajímalo by mě, kolik ta voda měla stupňů. Bylo to super, i když to jezírečko zase tak super nebylo. Ale bylo to super, protože to bylo finské... chápete. A navíc mi pak bylo báječný teplo.

Šli jsme na snídani do toho k nevíře lusxusního salónku. Paní tam připravila jídlo včerně čerstvých borůvek z lesa, různých marmelád a kaší. Finové očividně často snídají ovesnou kaši, paní nám jí taky hned doporučovala, když viděla, že si jí nikdo nebere. Takže jsme si vzali. Hlavně, že jsem si celou dobu říkala, že v tom krásném domečku nesmím nic ušpinit, abych paním nepřidělávala práci, když tam toho mají tolik. Samozřejmě, že večer jsem pokapala bílý ubrus červeným čajem (položili jsme na ten flíček vázičku, aby to nebylo vidět a paní neměli potřebu to hned prát :D) a teď jsem vykydla kus té kaše na koberec. Jsem neskonale zručná. Ale nějak jsme to uklidili a nikdo si toho nevšim. Snídaně byla žůžo. Óóóó. Pak šla moje madr balit a já si šla nafotit červené domečky. Asi v půl desáté jsme měli odejezd. Jenže náš pan průvodce se s paní domácí, která byla malířka, ještě dohodl, že se pojedem podívat na její obrazy, které byly vystavené v knihovně v Rautalampi, kilometr odtud. Taky jsem paní požádala o nějaký kontakt, protože se mi v hlavě vylíhl takový plán. Paní mi napsala mail na pohlednici a byla zase milá. Ale mluvila jsem anglicky, jelikož nevím, jak by se to řeklo finsky. Rmutné, mám takové mezery, že vlasně neumím skoro nic. :D

Zajeli jsme tedy do té knihovny, která na to, že je vlastně vesnická, byla hrozně veliká a moderní. A paní tam měla soustu krásných obrazů, maluje vážně pěkně, taky to má vystudované. Mezitím venku začalo pršet. Paní nám k tomu něco říkala a v jednu chvíli se zapomněla a začala mluvit finsky. To bylo roztomiloučký. Jedna slečna od nás uměla hrát na klavír a v knihovně byl klavír a paní vyjádřila přání, že by si jí ráda poslechla, takže jsme to měli i s koncertem. Byl to velice pěkný zážitek. Óóóó to byl zážitek!!! Potom už jsme se ke vší lítosti museli s paní rozloučit a vyjet směr Kuopio. V Rautalampi by se mělo povinně zůstat minimálně měsíc. Je to vážně neskonale rmutné, že už tam nejsme. Jo a kromě té milé chlupaté kočky tam měli taky milého chlupatého pejska.

To je paní, ale vypadá tu nějak děsně sešle. Jinak je mnohem hezčí.

Kuopio je velké město ve střední čásni Finska - středně jižnější, pro upřesnění. Tam jsme tedy jeli. A když jsme tam dojeli, pan průvodce nás táhnul k nějakému pravoslavnému kostelíku, který byl ovšem zase zavřený, takže jsme ho viděli jen zvenčí. Hned vedle byl ale krásný park se sochou pána, co prosazoval finštinu a ve svých asičtyřiceti si vzal sedmnáctiletou slečnu, což všichni pánové vyhodnotili uznale a všechny dámy pohoršeně. Vtip je v tom, že mě to přijde taky dobrý. Muhahah... bych si klidně taky vzala Itala, že jo, když je mu skoročtyřicet a mě taky skorosedmnáct. Staří páni jsou nejlepší, až na to, že už by pak neměli stárnout víc. U toho parku byl také zdejší tuomiokirkko neboli katedrála. Vevnitř velice pěkná, protože všechny luteránské kostely jsou vevnitř pěkné, jednoduché a vzdušné.


Šli jsme zpátky na náměstí, kde zrovna uprostřed kopali obří jámu. To jako na náměstí hodlají stavět barák? Trochu divné, ne? Ale třeba to budou jenom podzemní garáže... stejně je to divné, udělat na náměstí kráter. Dostali jsme rozchod a tak jsme si s madr prošli zdejší kauppatori neboli venkovní tržiště, kde měli zase samé domácí věci a u jednoho stáknu tam prodávala děsně usměvavá blonďatá slečna, kterou jsem musela zvěčnit na fotografii, jako důkaz, že suomalaineni se prostě umí usmívat.


Zalezli jsme do jednoho parčíku, kde byly všude hroby - asi hřbitov by se tomu mělo říkat. Jenže oni Finové uctívají oběti války trochu jinak než my. My uděláme jeden obří památník a na ten se napíšou všechna jména hromadně, kdežto tady má každý padlí svojí náhrobní destičku a ačkoli pod ní většinou ani neleží, prostě tu má svůj vlastní hrob. Takže jsou tu ve městech parčíky plné náhrobků, ale jinak jsou to prostě parčíky. Najedli jsme se tu z našich českých zásob, takže chleba, paštika, salám, sejra. Banán. Kolem poskakovaly kavky, tak jsme je taky krmili. Kavky měli dobrý postřeh, koukali na nás ptačím okem a chytaly drobky. O strom tu sálo opřené kolo, jen tak, bez zámku. Ve Skandinávii mají kola odložená prstě jen tak. I ve městě. Šli jsme záptky na náměstí, kde byl supermarket s potravinami. Cestou jsme to prošli pro změnu přes kauppahalli neboli tržnici v budově. Zase taková malá, stará, roztomilá, podobná té v Helsinkách. A tentokrát jsem v ní objevila, co jsem v Helsinkách hledala a nenašla - karelské pirožky. Zdejší specialita v pekařském krámečku. Tak jsme si dva koupili a slečna prodavačka se zase abnormálně mile usmívala na mojí finskou větu. Byla mega milá a pirožky megadobré. Je to rýže nebo kaše zabalená do takové pečivové placičky. Chabý a nevýstižný popis, fotka bude lepší.

dokumentace nakouslého pirožku :D

Od Kuopia jsme na ně už naráželi pořád, ale žádné už nechutnaly taky dobře, jako tyhle dva. Ve zbytku času jsme zalizli do toho supermarketu. Ne, že bychom potřebovali doplňovat zásoby, ale spíš tak pokoukat a koupit něco, co v Čechách nenajdeme. Ááááá finský obchod, kde všichni mluví finsky!!! To byla krása! Finské nákupní košíky, finské regály a finské mrazící boxy... chápete jo... i obchoďák má něco so sebe. Koupili jsme si nějaký toastový chlebíček a taky jsme hned narazili na celé balení karelských pirožků, takže jsme vzali i to. Zajímavé je, že tu mají spoustu věcí v megabaleních. Třeba u nás máte sýr po pár plátcích a šlus, ale tady mají prostě celou zabalenou cihlu sýra, který má 1200 g! A podobně je to i třeba se šunkou nebo salámem. Moje teorie zní, že je to proto, že tu lidi třeba víc bydlí na samotě, daleko od obchodů a tak potřebují zásoby. A tak 1200 gramů sýra, jen to fikne, aby měli co jíst, až v zimě zapadají sněhem a nevyhrabou se z baráku. Ale to je možná kec, protože většina lidí tu stejně žije ve městech. Další náklad jsme přibrali u marmelád, po dohadování, zda vzít či nevzít marmeládu z morušek, když je mnohem dražší než všechny ostatní, jsme jí přibrali do košíku. Je dobrá. A pak ještě takovou záležitost, která nás zaujala čistě z vizuálního hlediska, protože byla zelená. Vypadalo to, jako nějaké kopřivová marmeláda, ale je to mátový rosol. :-o Chutná to zajímavě a mazat si to na housku je věru divné. Ještě jsme se sekli u bonbónů, kde jsem přhodila několik balíčků salmiakki. Madr se na to dívala skepticky, proč za to máme utrácet, když to ani není dobré. Jenže ono to je dobré a navíc je na tom nakreslená finská vleječka.


Nachýlil se čas, vydat se k autobusu, ale my se chtěli ještě vyčůrat, zaběhli jsme tedy do vedlejšího obchoďáku, proběhli všechny patra a záchod nenašli. Jedny sepšl salmiakki, prý new, které jsem čekala, že budou nějaké famózně strašné (proto jsem je brala - jsem sebedestrukní) a oni jsou místo toho úplně dobré. To je teda zrada. Ale zase, když je to novinka, tak to nemůže být tradiční. Proč si kupuju novinky, když tradice jsou důležitější?


A teď mi paměť selhává, neboť jsem zapomněla, že ještě před Kuopiem jsme byli na vrchu Puijo. To je taková věž - rozhledna, která má nahoře kavárnu a restauraci a ta restaurace se otáčí pořád dokola. Jenže my byli jenom v kavárně a pořád jsme se divli, že se s námi nic neotáčí. Prý za hodinu o 360°.

Už jste někdy viděli prodávat plyšový ryby? Tak až budete mít hlad, tak si dejte. :D

Vrch Puijo byl senzační, jednak mají dole fajnový krámek se suvenýry, odkud mám páseček s potiskem finských vlaječek a jednak, a to především, je z něj úžasný výhled na finskou krajinu.

oni staví paneláky v lese, to je fascinující :-o

V té kavárně nahoře jsme si dali kafíčko, bylo mňami, slečna u pokladny byla milá. Pan průvodce nás vyfotil s madr společně. Nad restaurací je ještě venkovní ochoz, odkud si může člověk užít pohledy a focení, aniž by ho rušilo sklo. Ale zase to tam fouká, takže je tam za chvíli zima. A já na truc chodím málo oblečená. Měli jsme tam dost času, takže jsme si to užli, ke konci jsem šla ještě nahoru na ten ochoz a zrovna tam vůbec nikdo nebyl, krom jedné finské rodinky, která za chvilku odešla. Takže jsem si tam pěkně na empétrosce pustila Korpiklaani - Tuli Kokko a kochala se pohledem na ty nekonečné lesy a jezera. Óóóó to byl zase zážitek, to bylo strhující, ta krajina, do toho Korpiklaani a ten studený severský vítr a úžasně čistý vzduch! Óóó! Óóó sláva té chvíli!!!

mimochodem, když jste se předtím divili, že jsem si ostříhala vlasy a požadovali jste foto, tak jako vypadám takto

Po Kuopiu tedy následoval přejezd do města Savonlinny, které se nachází v Karélii, v jezerní oblasti u největšího jezera Saimaa a je známá středověkou pevností postavenou na ostrůvku na jezeře. Pevnost se jmenuje Olavinlinna. Pár metrů cesty jsme také absolvovali takovým přívozem, jenž nás přepravil přes jezero. Což bylo pro nás, suchozemské Čechy, děsné haló a všichni byli na větvy z toho, že autobus pluje přes vodu. Na druhé straně nás vypustili, abychom se vyčůrali v lese. Potom ten přívoz přijel znovu a přivezl asi tři auta a to byl vážně vtip, protože celý náš zájezd, jak už lidi neměli co dělat, protože byli vyčůraní, tak vyskládaný podél silnice s foťákama. A všichni hurá - musíme vyfotit jak tu auta plují a jak vyjedou na silnici! A všichni čuměli a fotili a natáčeli ty tři nebohá místní auta, jejichž řidiči si fakt museli ťukat na čelo. Takový papparzzi tam měli. :D


Cestou jsem psala SMSku Samimu, ve finštině - dobře já, musím se zase pochválit. Mám v mobilu teď finské sms. Sami je totiž takový pán, co bydlí v Savonlinně a co si s ním už asi dva roky píšu přes ICQ, teda teď už skoro ne, ale prostě by byla slušnost se s ním vidět, když zrovna jedeme do Savonlinny. Schůzka s Finem se přeci nesmí zmeškat.


Teď přijde kousek autentického denníčku psaného v Savonlinně večer, až kurzíva vyčpí, deníček bude opět neautentický, psaný teď:

Hallihallo (nebo tak nějak), konečně čas psát deníček na vyšším levelu, než je - Vstát. Jít. Vidět. Super. Spát.
Před chvílí jsem se vrátila z koupelny, šla jsem tam s ušlechtilým úmyslem provést hygienu, jenže jsem narazila na jednu z místních zrad - aneb sprcha nesdílela mé přání, což je škoda, neboť ona koupelna je velice pohledná a považovala jsem tedy za víc než povinnost ji využít.. Jsme totiž na koleji a je to tu velice moderní a čisté, až tak, že působí, jako ty ukázkové bytečky v IKEI, až na to, že to tu je strohé a mimo jiné u jsou přítomny všechny finské zrady, o kterých jsem četla a bylo mi téměř zatěžko jim uvěřit. Takže potvrzuji, že... tu nejsou kličky na oknech. Jsou tu tři okna a jen jedno nejmrňavější má kličku, jinde zejí po kličkách prázdné díry. Asi aby jim študáci nevyskákali z oken. Zámky - tady je první místo, kde nám dali klíče a ne karty nebo nic jako v Rautalampi. A ty klíče zase nesdílejí naše přání. Když jsme odcházeli do města, nechali jsme otevřený pokoj, protože jsme ho neuměli zamknout a potom jsme zase neuměli odemknout ty hlavní dveře na kolej. Naštěstí šel zrovna nějaký hošan a otevřel nám. Pak s náma jel výtahem a madr zmáčkla jiný patro, takže jsme jako magoři zastavovali tam, kde nikdo nevystupoval. Ohledně klíčů radím - zatlačte na ně, jakoby dovnitř. A taky se s ním kroutí na druhou stranu, směrem do futra pro odemčení. Je tu málo nábytku. Není tu nádobí. Bereme s vděkem rybičky z konzervy.
Před chvílí jsem se viděla se Samim. Je to Fin jako poleno, nebýt jeho, začala bych si snad myslet, že tu žádní ti mlčenlivý a kamenní Finové nejsou. Jsou. Samimu jistě nepřišlo divné procházet se a mlčet. Mě jo, takže jsem mluvila. Anglicky. Plynule. Ani jsem nečekala, že to tak umím - se nezdám, jsem šikovná. :D Sami se taky nezdá - je urostlý a fešný. Musela jsem mu připadat děsně jižansky temperamentní. To je sranda. Hej a ani jsem se z toho nevystresovala. O mojí madr musí mít divné mínění - Sami i jeho syn přišli v tričku s krátkým rukávem a moje madr měla zimní bundu, jako kdyby jela lyžovat a ještě měla ty ruplý brejle přelepený lepenkou. Hlavně, že jsme si celou dobu říkali, že hned na úvod mu musíme sdělit, že ty brýle ruply při odjezdu a proto ta lepenka - samozřejmě se na to zapomnělo.


Pro shrnutí tedy - spali jsme ubytovaní na moderních kolejích, večer jsme šli s průvodcem na procházku do centra, kde skoro nic není. Sraz se Samim byl smluvený na mostě k Olavinlinně, takže jsme tam s madr zamířili. Měl s sebou syna, který akorát nastoupil do první třídy, takže bylo jasné, že se uvidíme jenom chvíli, páč syn musí v čas spát. Myslela jsem, že hrad bude hrozně vidět, jako skoro odevšud. Jenže není, šli jsme po nábřeží, které je moc hezké a plné kytiček, ale hrad pořád nikde. Šli jsme dál o on pořád nikde, až už jsem si začala myslet, jesli ptostě třeba neutekl. Hrady přeci běžně utíkají jinam. Ale po ukrutně dlouhé době se konečně vynořila, kamenná Olavinlinna.


Podle fotek, jsem čekala, že to bude hrad na skále a nazdar, jenže před ní je ještě jeden ostrůvek, ve kterém je opět úžasný parčík plný kytiček a tak je to opravdu malebné místo. Večer se na hradě konejí nějaké soukromé pařby, tentokráte to tam zřejmně okupovali zbohatlící ze společnosti Mars, vyrábějící ty nezdravé tyčinky. Jezero tu má stejně žlutou barvu, jako to, kde jsem se ráno koupala. Potom dorazil Sami se synem a hned bylo jasný, že je typicky finský. Šli jsme si sednout do nějakého stánečku na kafe a vypadala to tak, že jsem většinou mluvila já, pořád chválu o Suomi, a Sami pak přihodil jednu větu nebo "hmmm". Ale jinak je v pohodě. Alespoň je to důkaz finskosti. Třeba v zimě nemluví už vůbec. Asi po půl hodině jsme se rozloučili a bylo to akorát. S madr jsme se ještě vrátili ke hradu a jelikož už se stmívalo, byl krásně nasvícený. Udělala jsem pěkné fotečky a vydali jsme na ubytování. Ve městě je neuvěřitelný klid, večer tu byl akorát sem tam někdo s pejskem.


Mega měkký postele - tahle je jako trampolína, fakt. Finské silnice se nemůžou zničit protože po nich nic nejezdí. V Savonlinně už jsou komáři. Komáři kašlou na repelent, takže na něj kašlem taky. Ale na chatě je jich stejně víc.

Jinak od výjezdu z Kuopia už to začalo být smutné, protože to byl nejsevernější bod naší výpravy a teď už jsme to tedy brali směrem zpátečním, což je považováno za nevhodné a nežádoucí. Takže od Kuopia už mě chytla mírná depka.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zdebra Zdebra | Web | 1. září 2011 v 22:38 | Reagovat

Jé, salmiakki ♥ a ta příroda...
Vyfotilas i osvícenou Olavinlinnu? To se mi vždycky na hradech a kostelech líbí, jak je to tak hezky nasvícený.

2 Lawiane Lawiane | Web | 1. září 2011 v 22:49 | Reagovat

[1]: jj, bude v dalším článku

3 Lily Addams Lily Addams | Web | 2. září 2011 v 9:52 | Reagovat

Óóóó, potlesk pro Finsko. A ty vlasy, ještě že Tě neznám osobně, jinak bych Tě asi přerazila :-D

4 vivienne vivienne | Web | 2. září 2011 v 21:02 | Reagovat

tak nějak furt čtu o salmiakki asi si je taky seženo a ochutnám

5 Evelin Evelin | Web | 3. září 2011 v 18:06 | Reagovat

Jů, Olavinlinna, ta vypadá sympaticky. Nejlepší jsou plyšový ryby - ještě jak maj různý druhy, to je fakt vtip sám :D.
Dobře ty, žes na Samiho mluvila, ještě tak dlouho a anglicky.
Ty paneláky v lese jsou ovšem děsivý.

6 Lawiane Lawiane | Web | 4. září 2011 v 22:12 | Reagovat

[5]: to jsou, ale zase když v nich bydlíš, tak je to asi fajn.

7 Lúthien Lúthien | Web | 18. září 2011 v 8:18 | Reagovat

Úplně nejlepší jsou plyšové ryby, chci plyšovou rybu! :D
Úžasné vyprávění a fotky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.