Lahti, národní parky, Jyväskylä a nocleh na venkově

28. srpna 2011 v 18:26 | Lawiane |  Finsko 2011
Nejkrásnější den ve Finsku, v přírodě. :-)


Odjezd z Helsinek byl rmutný, protože to byl odjezd. Z Helsinek. Chápete? A jeli jsme okolo Hartwall areny, což bylo ještě rmutnější. Kdo neposlouchá Najtviše a neví, co se v té aréně událo, nepochopí. Potom jsme jeli a jeli, až jsme dojeli do Lahti, střediska zimních sportů, proslaveného skoky na lyžích. Čekalo nás muzeum lyžování. Vzhledem k tomu, že nelyžuju, mě muzeum této činnosti moc nebere, logicky bych se tam měla nudit, ale finská muzea jsou super, takže bylo super i toto. Ono bylo totiž děsně interaktivní, měli tam takové trenažéry, kde jste si mohli vyzkoušet skok na lyžích a ono vám to pak ukázalo, kolik jste skočili atd. Takže to tam byla sranda. A navíc tam byl obchůdek se suvenýry, ten je sice skoro všude, ale tady nás hned při příchodu do očí praštila neskonalá krása plyšového losa s ohýbacíma nohama. Nemohli jsme ho tam nechat, z Lahti už cestoval s námi, Maestro Holopainen. To jako, ne že bychom potkali Tuomase, bohužel, tak se jmenuje ten los.

Když se někam nahrnete s celou skupinou spoluzájezdníků, má to ten nevýhodný následek, že Finové na vás automaticky mluví anglicky a to je špatně. Takže se vyplatí se trhat a chodit si sami. Z muzea jsme šli na jeden ze skokanských můstků, tedy spíše než šli, jsme jeli výtahem. Maestro Holopainen samozřejmě taky - přece ho nenecháme v autobuse! Tarja vypadá dobře, Máca se má. To byla jen taková vsuvka. Z můstku byl úžasný pohled na jezerní krajinu, akorát škoda, že to tam bylo zasklené. Lahti zhora skoro není vidět, jak mají domy v lese. Holopainen se šel vyvenčit do lesíka a potom jsme zase nasedli a jeli.
ten tvor v mé ruce je Maestro.

Do přírody - juchů! Prvním bodem byl esker Pullkilanharju a u něj jezero Päijänne, co se strašně špatně vyslovuje a náš pan průvodce obojí zase statečně a úspěšně zkomolil. A v autobuse se dokonce rozhodl učit nás finsky - to bylo peklo. Chápete, že náš zájezd si teď myslí, že vítejte se řekne terve, a přitom se to řekne tervetuola a terve znamená jenom čau. Prostě půlku slov špatně vyslovil nebo úplně zkomolil. Sranda no… chudák finština, doufám, že nikdo z našich neměl pak potřebu aplikovat ty jeho finštinorady na Finy. By asi nerozuměli. A kdybyste nevěděli, co je to esker, tak esker je taková věc vytvořená ledovcem a ve Finsku je toho spousta, vypadá to tak, že pevnina je jen úzký hřebínek mezi jezery. To je esker. Vejde se tam tak akorát silnice a pár metrů vedle ní.
kdyby vás hodlalo rozčilovat, že všude cpu na fotkách sebe, tak to má dva pádné důvody: jednak, mi tak musíte věřit, že jsem tam byla :D a navíc naní nutné do těch fotek dávat autorizaci. :D Lepší fotky přijdou časem, až je upravím.

Na Pullkilanharju byl rozchod bohužel jen 30 minut, od rána jsem na sobě měla plavky, s tím, že se někde vymáchám, ale tady nebyl čas - a přitom ta voda! Nutno podotknout, že bylo asi tak 17 stupňů a zataženo, máma měla zimní bundu. U jezera jsme byli coby dup, když to byl ten esker. A jezero Päijänne! Ach! Mělo břeh z krásných valounků a úplně průzračnou vodu! A hladina klidná a rovná jako zrcadlo. To tak lákalo se na břehu nezastavit a jít pořád dál! Z tohoto jezera se taky napájí Helsinki pitnou vodou. Proboha ta voda byla tak čistá, kdybyste to viděli! Tak byste se divili! Šli jsme se projít po břehu a narazili na zaparkovaný přívěs, ze kterého vykukoval nějaký pán, mělo to finskou SPZ, očividně suomalaineni jeli relaxovat do přírody. Pán pokýval, tak jsem mu řekla "terve" a on nás taky pozdravil. Mě strašně baví zdravit suomalaineny. A je to slušnost! Ty jo, zdravit suomalaineny na břehu jezera je strašně stylový! Já chci ještě! Došli jsme k nějakému mostu a tam už voda nebyla tak klidná, ale naopak mocně zvlněná. Sesbírala jsem tam nějaké kamínky, větvičky a byl čas nalodit se zase zpět do busu.
Zase jsme nějakou dobu jeli, tentokrát přímo ukázkovým finským venkovem, samé červené domečky, stádečka krav, koníčci, lesy a jezera. Poslouchala jsem Värttinu a hrozně se to k tomu hodilo.

Tady mělo přijít video z té cesty - jako natáčená cesta, jenže ono sem, prekele, nejde vložit! Takže tu na něj bude jenom odkaz, pro ty co mají zájem se kouknout - je to zde. Bohužel, na fejsbuku. Grrrr!

Maestro Holopainen taky koukal z okna. Potom jsme už odbočili na takové ty štěrkové cesty a s jejich pomocí se dostali do národního parku Isojärvi, který se rozprostírá v jezerní oblasti poblíž Jyväskylä. Tam nám pan průvodce doporučil červenou trasu, která se prý za dvě hodiny rozchodu dá stihnout. Tak jsme vyrazili. Já se málem ufotila. Přiletěl komár a tak jsme se hned jako správně vybavení turisté nastříkali repelentem. Ten odradil spíš nás, než hmyz. Vstoupili jsme do lesa. A pokud se u nás zdá, že v lese tančí faunové, pak tady je to sídlo samotných bohů. Byli jsme ve velmi kamenité oblasti, ledovec tu očividně pilně pracoval, protože les byl plný balvanů. A když myslím plný, tak opravdu plný, jakože balvan na balvanu. Některé byly menší a jiné obří. Celé to bylo porostlé souvislou vrstvou neuvěřitelně hlubokého měchu. A v tom mechu všude borůvky a brusinky a houby. Okolo popadané kmeny, které už zarůstaly mechem, vysoké stromy obalené lišejníky, z nichž některé vypadaly jako vlasy.

Prý, že Finsko je placka - tady jsme pořád běhali z kopečka a do kopečka, po cestičce, která se vinula mezi balvany. Asi po půl hodině jsme našli místo, kde se to úplně borůvkovalo a brusinkovalo, takže jsme se sekli a jedli. Po chvíli jsme začali potkávat lidi od nás, co šli z druhé strany. Jedna paní, když jsme se jí ptali, říkala, že do cíle už je to jen kousek. Tak jsme spokojeně zase zasedli do borůvčí a pokračovali ve výživné činnosti.

Pokud je člověk na jednom místě, začnou ho otravovat komáři, ale když jde, tak o nich vůbec neví. U nás na chatě je to mnohem horší. Nakonec bylo třeba se odpoutat od lesních plodů, jejich jezení a focení a jít dál. Potkali jsme obrovský balvan, který byl postavený na několika menších a pod ním bylo duto. Bylo by to ideální pohanské obětiště! Jako stvořené! Na tom balvanu dokonce rostla břízka. Žel bohu věci, které jsem s sebou táhla pro Ukka, byli v autobuse. Nebylo tedy co obětovat. Leda se vysrat a obětovat tam to hovno. Ale to by asi nebylo ideální. To by byl špatný vtip.

Čas ubíhal docela rychle, ale došli jsme na místo, které mi přišlo skoro jako místo, kde jsme začínali, tudíž už to na konec musel být jen kousíček. Proto jsme zase zadřepli mezi borůvky. Mě už tak nebavili a tak jsem si tam jenom lehla do mechu a sublimovala. A potom jsem do toho mechu zabořila celý ksicht. To byste nevěřili, jak voněl! Óóóó, to byla nádhera, mít hlavu potopenou ve finském hlubokém mechu! Voněl po houbách, neuvěřitelně!

Madr tam taky zabořila hlavu a museli jsme dál. Jenže ejhle, nastal error. Ono to do toho cíle nebyl takový kousíček, jak jsme mysleli. Takže jsme to nestíhali a navíc přišla zrada. Celou cestu byly ty červené značky skoro na každém stromě a najednou, došli jsme k nějakému rozcestí, kde jedna pěšina vedle dál lesem a druhá odbočovala přes jezírko na most. Cesty pokračovaly, ale červená značka ne. Do lesa vedla jenom modrá a na mostě nebylo nic. Takže jsme se vyděsili. To byl fakt šok! Utíkala jsem se kouknout přes ten most, jestli bude tam. Naštěstí byla, ale stejně to byl podraz, stačilo, kdyby to čmárli na ten most a bylo by to OK. Pádili jsme tedy dál lesem, po druhé straně a pořád nás mátlo, že předtím jsme kolem žádné vody nešli, tak jestli třeba nějak nejdem na druhou stranu. Mimo to , už jsme měli být právě zpátky v buse. Nakonec jsme šly správně a dorazili jsme jenom o pět minut pozdě. Hlavně, kdy předtím se pokaždé odjíždělo s nějakým zpožděním a když jednou přijdeme o pět minut pozdějc, všichni už jsou naskládaný v nastartovaným busu a čekají na nás. Jenže ty borůvky… ony tam prostě nešli nechat! Kdyby nám ujeli, to by byl teda džouk! Co bysme tam asi tak dělali? Museli bychom se doštrachat k nějakému domečku a zaklepat místním na dveře, s tím, že jsme se ztratili a potřebujeme pomoc. Ty jo, to by byl vážně džouk!

Vyjeli jsme do Jyväskylä. Dojeli jsme do Jyväskylä. Na toto město jsem byla velmi zvědavá, neboť je v něm univerzita, kam jsem jako hodlala v budoucnu na nějakou dobu jít, přes Erasmus, abyste rozuměli. Nevím proč, jsem si vlastně vybrala zrovna Jyväskylä, ale všichni to tam chválí a říkají, že městečko je super. A navíc má zvukomalebný název. No nepřijde vám, že zní hezky, když řeknete, že studujete Jyväskylässä? Hned po vylodění z autobusu jsem se šli podívat na univerzitu, je to velice rozlehlý komplex a má ho na svědomí opět architekt Alvar Aalto, proto byla univerzita i na programu zájezdu. Na rozdíl od opery se architektův styl na stavbu univerzity hodí. Působí moderně, i když už tak mladá není. A vypadá, že je stvořená pro chytré mozky. Škola se mi líbila, což o to, ale pak jsme se vydali do centra, které opět není ani trochu historické, ale to se čekalo. A tam přišel kámen úrazu! Ono je to tam úplně plné mladých lidí! :-o To je děsně děsivé! Ve skutečnosti je to právě to, proč všichni tvrdí, že je Jyväskylä super, protože je to univerzitní město a žije to tam. Jenže tahle teorie nepočítá s tím, že se někdo mladých lidí třeba bojí! Jako třeba já! Mladí lidé jsou fajn, jsem taky mladá, jsou to moji vrstevníci, jenže tady - proboha, oni byli úplně všude! Všude hloučky náctiletých a to je víc než děsivý! Proboha, do Jyväskylä nepojedu, fakt ne, protože bych se tam musela pořád schovávat! To v Helsinkách jsou naštěstí i staří a skorostaří. Pojedu do Helsinek. Moje madr nechápe, proč se jich bojím! Ale pochopte, mladí jsou hrozně neklidní a dělají výtržnosti a jsou hluční a děsně se shlukují a tak! Jinak měli v Jyväskylä pěkný kostelíček v krásném parčíku, ulice byly zrovna docela rozkopané, tak nešly tolik posoudit. Rozchod tu byl brutálně krtátký, takže víc nemůžu moc posoudit, snad ještě, že tam mají divadlo od Alvara Aalta a to vypadá opět divně. Nechci nad Jyväskylä lámat hůl, neměli jsme na něj prostě čas, ale asi jsem čekala, že bude lepší - tedy hlavně, že nebude tak strašidelně zaomladinované!
část univerzity

Dále už jsme jeli na ubytování, které jak průvodce hlásal, mělo být na farmě, takže jsem se fakt těšila. Taky jsem měla slíbené konečně to koupání, jelikož tam prý hned je jezero a paní nám prý zatopí v sauně, na což se bohužel nakonec nějak nedostalo. Přijeli jsme tam a byli jsme unešeni. Jako ne, že by nás někdo kradl, ale že nás to nadchlo. Nebyla to farma, ale staré panské sídlo, jménem Korholan Kartano, kilometr od vesnice Rautalampi a na půl cesty mezi Jyväskylä a Kuopiem. Usedlost na venkově, která měla několik budov, takových těch typických finských dřevěných, a obhospodařovaly to tam pouze dvě paní. Stará paní a ještě starší paní - matka a její dcera, tudíž to bylo ryze domácího charakteru. Ta stará paní se moc neobjevovala a neuměla anglicky, ale ta mladší starší paní, co to organizovala a mluvila hrozně hezky srozumitelně anglicky, nás hned uvítala, byla neuvěřitelně vřelá, usměvavá a milá. Hned jak jsme vystoupili z busu, přišla k nám suveréně obrovská chlupatá kočka a roztáhla se na zemi, že chce drbat. Rozdali nám pokoje, které byli velice rozlišné. Někdo bydlel přímo v hlavní budově, někdo v takové vedle, která byla taky žlutá a skýtala nevídaný luxus a na někoho vyšly pokoje, které byli dříve pro služebnictvo. Ty vyšli samozřejmně na nás, takže jsme to neměli tak honosné, ale za to ta naše budovička byla červená a to se taky počítá! Óóó červený finský domeček! A my v něm hajali! Óóóó! To se nedá slovy popsat. Vevnitř to bylo celé dřevěné a útulné, se super měkkými postelemi. Navzájem jsme si chodili prohlížet ty pokoje ostatních, jedni lidé bydlili spíše v něčem, co se podobalo obrazárně (mladší stará paní je totiž malířka) a zámecké hodovní síni - sami jsme tomu přepychu nemohli uvěřit. Oproti tomu včerejšímu hostelu - t-d-d-d-m… značný rozdíl. Do hlavní budovy jsme si šli udělat véču, bylo to tam stejně úchvatné, salonky se starými koženými křesly, klavír, obrazy, roztomilá bílá verandička… óóóó!
Chápete to? Já ne.
Tady jsme jako snídali.
náš pokojíček

A ty paní tam mezitím chodili okolo nás, povídali si s námi nebo si dělali nějaké svoje věci. Bydleli zřejmě v tom horním patře. Tak trochu nám přišlo, že jim lezeme do bytu, což taky vlastně jo, ale ony byly tak milé a vypadali, že je ohromně těší mít tam hosty. Óóó bylo to tam tak pohostinné a domácí! Óóóó! Když jsme vařili vodu, řekla jsem té staré straší paní, že je to tam krásné a ona se jenom usmívala a jinak nereagovala, budeme to raději přičítat tomu, že byla na svůj věk po právu lehce nahluchlá a ne, že já tak špatně mluvím finsky. Mluvím potichu, jo, to bude tím. Když jsme odcházeli, šly jsme jim s madr jako popřát finsky dobrou noc. Až na to, že já po tom, co mi ta paní nerozuměla. Odmítala víc mluvit a madr zase tvrdila, že to "hyvää yötä" neumí vyslovit. Takže jsme se za dveřmi chvíli trapně přely, jako malý děti - "já řeknu kiitos a ty řekneš to druhý." "Ne, já to neřeknu, řekneš to celý ty nebo to řekneme anglicky." "Já nechci, řekni to ty nebo to neřekneme." Nakonec jsme za nimi přišli a já jim, že řekla, že děkujeme a že dobrou noc. Oni nejdřív koukali a pak jim to došlo a začali se obě smát! A zopakovaly to "yötä", já to zopakovala zase, abych vylepšila výslovnost a takhle jsem to udělaly asi pět krát. Paní vypadaly fakt potěšeně a pobaveně. To je sranda. Za šera jsme se šly s madr ještě kousek projít a ona už potom chtěla sedět vevnitř. Jenže já nemůžu sedět vevnitř, když venku je vidět finský domeček a stromy a uáááá- je tam prostě Finsko! Takže jsem si vzala empétrosku s Värttinou a sedla si na lavičku před vchodem a rozjímala. Madr, že prý nesmím nikam jít a budu sedět na té lavičce. Jenže já se pochopitelně musela jít po tmě podívat k jezeru a obejít celou usedlost. Ale to se neříká. Kupodivu mě vůbec nežrali žádní komáři a to jsem měla jenom tričko s krátkým rukávem.
Když jsme se uložili ke spánku, myslela jsem nejdřív, že z té postele spadnu, protože byla hrozně vysoká a nějak úzká, jinak ovšem pohodlná. Spalo se však báječně a nikam jsem nespadla. Mimochodem tu na dveřích ani není nic jako zámek, prostě se to zavře a je to. Koupání se odkládalo na ráno.
představte si, že ráno otevřete okno a ono je za ním tohle! :-o To bylo jako v pohádce!
hlavní budova
váš vchod a kdyby se někdo ptal, proč se tvářím tak blbě, tak to proto, že jsme odjížděli.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Babe Babe | E-mail | Web | 28. srpna 2011 v 18:46 | Reagovat

óoooo já potřebuju sníst přírodní brusinky T_T :D a vůbec mi nevadí že dáváš fotky se sebou :D

2 Usylmä Usylmä | Web | 28. srpna 2011 v 19:14 | Reagovat

Náhodou jste mohli být za ty pokoje pro služebnictvo rádi. Typický severský červený dřevěný dům a ještě k tomu taký luxus! :D My měli na pokoji jenom obrovskou postel a skříň (a okna).
Původně jsem měla v plánu jít o půlnoci do sauny, akorát se mi pak nechtělo budit tu paní :-D

3 veruce veruce | Web | 28. srpna 2011 v 21:04 | Reagovat

Bydlet by mi tam nevadilo :-D

4 Irbise Irbise | Web | 28. srpna 2011 v 21:51 | Reagovat

brusinky, a hlavně houby... kolem vyšlapaných cest :) takže jsem už dneska měla smaženici...z finských hub :)
a do Lahti bych se taky chtěla podívat... zatim jsem tam jenom projížděla vlakem a zahlídla skokanský můstky:)

5 Lawiane Lawiane | Web | 28. srpna 2011 v 22:09 | Reagovat

[2]:jojo, že byly červený, tak byly nejlepší.

6 Zdebra Zdebra | Web | 28. srpna 2011 v 23:21 | Reagovat

Jé, ten výhled z můstku... ♥♥♥ Všechny výhledy jsou ňuňu.
Co to proboha bylo za průvodce, že si myslí, že "zná" pár slovíček a chce je ještě blbě učit jiný lidi? Ozval se aspoň někdo, že je to blbě?
Ó, ten pokojíček se mi líbí. Hlavně ty zdi.
Takovej výhled z okna chci taky.

7 Lily Addams Lily Addams | Web | 29. srpna 2011 v 10:21 | Reagovat

Óóóóóó!!!!! Finsko! Úchvatné, dokonalé, prostě nejlepší :-)

8 vivienne vivienne | Web | 29. srpna 2011 v 14:14 | Reagovat

krásné fotky :-)

9 Opti-Mystique Opti-Mystique | Web | 30. srpna 2011 v 3:13 | Reagovat

Máš mou obrovskou závist. Co bych dala za to, abych se mohla podívat do Finska ^^ Nasát tu atmosféru, pochytit přízvuk ....
Muselo to být ÚŽASNÉ ! :)

10 Lúthien Lúthien | Web | 31. srpna 2011 v 8:49 | Reagovat

Taky bych si zašla do finského lesa a zabořila hlavu do mechu :-D Že pozdravuju Maestro Holopainena!

11 Lawiane Lawiane | Web | 1. září 2011 v 10:20 | Reagovat

[10]: ok, vyřídím mu, jistě bude potěšen :D

12 Katrin Katrin | 13. září 2011 v 15:12 | Reagovat

krásný malebný domeček :D Jojo, Severe, už se mi po tobě sakra stýská... :D Hm, brácha dneska večer odjíždí na výměnný pobyt za tím naším Finem... :-? Já chci taky... :-D Asi mu vlezu do báglu a nechám se tam propašovat! :-)  :-)  :-)

13 Nikča Nikča | Web | 22. září 2013 v 18:08 | Reagovat

Pěkné fotky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.