Na kolejích

30. srpna 2010 v 9:49 | Lawiane |  Jednorázové - Depresivní
wd


Tahle povídka, která je rovněž z toho "povídkového" dne, je myslím docela dobrá. Ty nejlepší už jsem sem dala, takže teď se můžete těšit jen na zhoršující se kvalitu, ale přesto se vám to snad bude líbit :D Tentokrát se to naodehrává v Suomi, ale u nás.

oddělovac
          

  Suchý. Můj život je tak suchý, říkala jsem si. Potřebovala bych zalít, osvěžit. Všichni zalévají své pokojové květiny, ale nikdo se neobtěžuje zalít také mě. Nevidí, že tady schnu, jako plevel mezi železničními pražci. A je jim to jedno.
Byl konec léta, posledního léta. Kombajny brázdili okolní pole a vítr unášel prach z obilí krajem. Drobné kousky slámy mi létali do pusy a do očí. Chtělo se mi kašlat. Kašlat a brečet zároveň, ale na slzy byl můj život moc, moc suchý. Na stromech červenala jablka, chytala barvu a lákala nápadníky, zvala je k sobě, k nakousnutí. Byla štěpná a čerstvá. Jen já byla pravý opak. Seděla jsem na zábradlí autobusové zastávky a všichni se mi obloukem vyhýbali. Za pár dní začne škola, ale já už se tam nevrátím. To bylo jediné, co můj mozek věděl jistě. Představy o budoucnosti mě opustili už dávno. Odešly a ani se nezeptali, zda smějí.
Pak přijel autobus, nasedla jsem do něj a u řidiče si koupila nejlevnější jízdenku. Pak už stačilo jen předstírat spánek a mohli jste za ten nejlevnější lístek dojet až na konec. To jsem také udělala, ačkoli jsem nevěděla, kam vlastně jede. Hlavní bylo, že daleko. Daleko a do neznáma. A také na konec, ne jen na konec autobusové trasy, ale také na konec mého života.
Za dvě hodiny mě řidič s nadávkami vyhazoval ze dveří. Nenamítala jsem nic a poslušně sklopila hlavu pod tíhou jeho lamentování.
Byla jsem ve městě. Plném ošklivých lidí s těmi ošklivými pohledy, stejnými jako měli lidé u nás na vsi.
Mračila jsem se na ně zpod své přerostlé ofiny a oni mi ten pohled opláceli, pokud se vůbec obtěžovali mi ho věnovat.
Život mohl být fajn, pokud jste si ho fajn dokázali udělat a tuhle schopnost jsem já bohužel neměla. Našla jsem koleje a vydala se po nich hledat dobré místo. Netrvalo to dlouho, za půl hodiny jsme stála schovaná v zatáčce za oprýskanou zdí domu plného Cikánů a čekala. Tady nestihne zabrzdit, i kdyby při mně stáli všichni svatí. Při představě, jak se asi budou kolemjdoucí tvářit, až mě uvidí na cucky, jsem se poťouchle zasmála. Jiný smích jsem ani neuměla. A pak vlak zapískal.
koleje
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tereza Holíková Tereza Holíková | Web | 30. srpna 2010 v 9:55 | Reagovat

Nejprve na mně působila tajemně a skončila smutně,ale podařená! :)

2 Tereza Holíková Tereza Holíková | Web | 30. srpna 2010 v 10:17 | Reagovat

Děkuju za názor :-) Až ted jsem si přečetla uvod co máš na designu,tak jsem jen čekala,jestli ke mně zavítáš,protože mám uplně jiné zaměření

3 Tereza Holíková Tereza Holíková | Web | 30. srpna 2010 v 10:24 | Reagovat

Děkuji :) Vím že to není tvůj styl :) Já se ještě koukám po tvém blogu

4 Honza Honza | 30. srpna 2010 v 10:37 | Reagovat

prostě ze života... :-( ...a fotka vlastní výroba?

5 Lawiane Lawiane | Web | 30. srpna 2010 v 10:47 | Reagovat

[4]: nene z gůglu

6 Lily Addams Lily Addams | Web | 30. srpna 2010 v 10:59 | Reagovat

Opět musím pochválit :)

7 vivienne vivienne | Web | 30. srpna 2010 v 18:51 | Reagovat

smutné, ale pěkně napsané

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.